Posledně jsem tu naříkal nad invazí klíšťat a komárů. Těch komárů je děsná síla. Nemusím za nimi do lesa, oni jdou za mnou až k našemu baráku. Na rohu domu máme výklenek, posezeníčko, pak je teráska a zahradní jezírko, velmi hezká věcička , v těchto dnech okupovaná komářími roji.

Byl bych v obrovském dilematu, kdyby mi někdo dal do ruky dálkový ovladač a řekl:

"Vidíš ten červený puntík? Zmáčkni ho a nebudou komáři."
Asi bych to nezmáčk.
Komáři znehodnocují celé obrovské územní celky. Sibiř je neobyvatelná kvůli komárům, v Africe vraždí milióny lidí poté, co ekohobbisté zakázali DDT, komáři otravují a roznášejí nemoci.
Je to ale elegantní stvoření, jemňounký létající stroj, dokonale funkční. A hlavně, proč jsem si ho všiml coby "technické jednotky":
Jak tak poletují na té naší terásce, tedy nad ní, samozřejmě, je to úchvatný skupinový let. Chovají se jako jeden celek. Kolik jich je v tom oblaku? Pět set? Tak asi. Drží tvar, chovají se jako jedna létající bytost. Jak koordinují let? Jak se vidí a cítí navzájem? Možná, že se nám tu před očima dennodenně odehrává úžasný technický zázrak. Nevěřím, že jejich spojení je vizuální. Musí je spojovat něco podstaty nám neznámé.
Někdo by se tím měl zabývat.
Možná, že by stačilo říct vojákům, že by se na tom principu daly koordinovat skupiny stíhaček, a hned by byly prachy na výzkum.
Ale to je zase jako s tím ovladačem a červeným puntíkem. Taky bych si netrouf ho zmáčknout a zahájit vojenský výzkum...

O snech
Sny se mi zásadně zdají. Sny všeho druhu. Sny utíkací, sny létací, ty jsou běžné a postihnou asi každého, čas od času. Poměrně často se mi zdá, že jsem se ocitl nahý mezi lidmi, na živé ulici, ve veřejné místnosti. Ptal jsem se na to dr. Nesvadby, milovníka deviací všeho druhu. Ujistil mě, že to běžné není, a nedokázal mi vysvětlit, co by to mohlo znamenat. Exhibicionista rozhodně nejsem, skutečně, nikdy se nestalo, že bych pobíhal po parku s takovým tím rozepínacím montgomerákem a jukal na slečny. Ve snu se občas nahý na veřejnosti ocitnu.

Sny mám barevné. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že ve snu nevidíme barvy. Možná jak kdo, ale já barvy vidím. Dnes se mi zdálo o Bugatti Veyronu (viděl jsem to auto na Top Gearu) a obdivoval červený znáček typický pro bugattky.

No a dnes jsem si všiml, že ve snu necítím chlad. Byl to utíkací sen (jiný než o bugattce) a při tom prchání jsem skočil do sněhové závěje, abych se v ní schoval. I v tom snu mě zarazilo, že sníh nestudí. Hned jsem se probudil a ten vjem jsem si uchoval, do té míry, že jsem o něm schopný psát. Sníh ve snu mě nestudí.

Jestlipak pálí oheň? Hoří něco ve snu? Půjdu spát, abych to vyzkoumal.

Já to říkal, kiš kiš!
Pražáci (oni ti Pražáci tam v tý JEJICH Praze, říkám já, Zvolák) mají senzaci s tramvají, která utekla z motolské vozovny a chudák průserář tramvaják ji honil nejdřív pěšmo a pak na kole a po kilometrové eskapádě se tramvaj zastavila nebo ji zastavili, nikomu se nic nestalo.
Jenom já na zvolském kopci se raduji a strouhám mrkvičku.
Všem ji strouhám, kdo mi říkali, že jsem napsal blbost ve svém románu Tma. Tam jsem pustil tramvaje s kopce dokonce přímo na téže ulici, tedy na Plzeňské, a oni mi říkali, to né, to nejde, tramvaj se sama s kopce nespustí. Kiš kiš, spustila se!

Teď zařadím zpátečku.
Já vím, a je zbytečné mi to psát mailem s hlavičkou vy ignorante, že ve Tmě popisuju situaci, kdy nefunguje elektřina coby technický prostředek, kdežto tahle tramvaj, pokud jsem to správě pochopil, se naopak rozjela motorově. Nicméně mě byť nepřímé potvrzení mé chmurné vize potěšilo, jakkoli chudákovi tamvajákovi jeho průser nepřeji.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena