Vypusťte chlapečka a holčičku do prostoru a odchyťte je za dvě hodiny. Prozkoumejte je. Co zjistíte? Chlapeček bude s největší pravděpodobností jako prase, kdežto holčička zůstane více méně čistá. Nejhorší na tom je to, že jim tahle vlastnost zůstane celý život.

Neplatí to ale vždy a pro každého. Pokud budeme Fanánka pokládat za chlapečka a Noru za holčičku, pak to neplatí naprosto. Podnikli jsme onehdy s nimi okružní cestu dlouhou osm kilometrů. Pravda, v cestě byl potok, kolem něho pole bahna a také několik oranišť. To se vědělo dopředu, však taky jsme šli v gumovkách, a cestou Zlatým údolím jsem si mnohokrát v duchu opakoval, jak moudré to bylo rozhodnutí, vzít si gumovky (nebylo moje, vnutila mi je Ljuba). No a po návratu byl rozdíl mezi oběma pejsky ohromující.

Není to dílo čistotnosti a už vůbec ne pořádkumilovnosti. Je to výsledek rychlosti. Co naplat, Nora je schopná po oranici pronásledovat nízko letícího drzého opeřence, kdežto Fanánek tomu jen přihlíží. No a na čistotě podběhů se to projeví.

Strach? Naopak, radost!

Kde jsou ty časy, kdy se Nora bála lidí na kole. Včera jsem vytáhl svého authora a Nora byla nadšená, když mě uviděla v sedle. Ani chviličku neváhala, nehrbila hřbet, netiskla čenich k zemi. Naopak, zaradovala se a vyrazila směrem odpoledním, tedy z vrátek vlevo, tam kde bydlí Sally a o něco dále Beníček. Podnikli jsme tedy velký pětikilometrový okruh, já na kole a Nora – samozřejmě přede mnou – pěšmo, tedy běžmo. Ohlížela se za mnou, zdali neslevuju z tempa. Dávala najevo radost, že se konečně pohybuji jakž takž rozumnou rychlostí.

Jsem zvědavý, zdali bude kolem mě kroužit. Pěší procházka, ať už s ní jde jeden člověk nebo dva nebo víc, vypadá tak, že člověk je centrem pomyslného kruhu či oválu, který se pohybuje krajinou rychlostí pěti kilometrů za hodinu. Nora je někde vpředu, pak jaksi zmizí a za chvilku se ozve dusot připomínající útok lehké kavalérie, Nora proběhne co nejtěsněji kolem nohou a pak zase mizí vpředu. Podotýkám, že když jdu s Ljubou, vždycky proběhne mezi námi.

Předpokládám, že se toto nezmění, ani když pojedeme na kole. Ve srovnání s jejím tryskem je konec konců moje jízda na kole jen o něco maličko méně loudavá než moje chůze.

Romantická bytost

Kam laně chodí pít... tam chce chodit pít i Nora. Křišťálových studánek je pomálu. Víme o studánce ve Zlatém údolí, ta ale není křišťálová. Je v ní moc dobrá voda a oceňují to mloci, ti tam bydlí pod placatým kamenem a ve studánce si cachtají nožičky. Jsou zde i potůčky, hlavně ten Zlatý potok, ale i ve Zvoli máme v lese potůček. Děti do něho na jaře házejí Moranu. I ten má Nora ráda. Bylo by ale nepraktické, kdyby měla běhat kvůli každému napití do Zlatého údolí nebo k Moraně.

Má tedy misky na pití. Jednu v ložnici, druhou v kuchyni a třetí u mě v ateliéru. Pročež chodí pít do jezírka na zahradu. Je to namáhavý atleticko-akrobatický výkon. Jezírko má vyvýšené břehy, takže se Nora musí postavit předními tlapkami na plochý kámen a v podstatě v podporu ležmo se nachýlit, takže s hladinou osou těla svírá pětačtyřicet stupňů.
To je pitíčko! Takové... romantické a atletické zároveň.