Mláďata v ZOO
Včera jsem vedl fotografický seminář v prostorách ZOO. Institut digitální fotografie ho tam pořádá pravidelně a moc rád ho vedu. Mimochodem, 12. června ho tam pořádá firma Canon, také tam budu, přijďte se podívat, bývá to moc pěkné a zajímavé!

S těmi mláďaty! Byl to včera velký den v ZOO, narodilo se další gorilí mládě. Bylo mi líto, když se před nedávnem narodila gorilka mrtvá a tohle novorozeňátko budiž vítáno!

Samozřejmě že gorilka je v péči odborníků a informace o novorozeněti najdete například zde. My jsme měli příležitost vidět - a fotit - jiná mláďata.
Kouzelné je kuře slípky zelenonohé. Je to ptáček (Gallinula chloropus), který se při vzletu rozbíhá po vodní hladině. Proto zřejmě i mládě má obrovské nohy ve srovnání s tělem - vypadá asi trochu jako holčička, která si na nožičky navlékla dědečkovy škrpály! Tváří se ale velmi důležitě a dává najevo, že na něm nic legračního není.

Druhé mládě je opička zvaná chápan. Tihle chápani vypadají trochu jako gibboni, jsou asi stejně velicí, černí, s dlouhatánskýma rukama (asi odtud název) a ocasem. Opička visí na mámě hlavou dolů a objímá ji končetinami a ocasem. Ty ruce / nohy i ocásek jsou strašně tenké, já na první pohled myslel, že opici (mámu) obtočil nějaký had, protože tu hlavičku nebylo na první pohled vidět!

Zoologická zahrada v Tróji žije, je tam pořád něco nového (teď tam stavějí nový pavilón pro krokodýly) a každá návštěva je zážitek. Moc se těším na dvanáctého!

Cesta na premiéru
Poslední květnový den byl u nás převelice důležitý. 31. 5. se konala ve Strašnickém divadle premiéra dramatizace románu Vladimíra Körnera Údolí včel v režii Evy Bergerové. Ljuba tam hraje hlavní ženskou roli, a tak jsem s ní prožíval tři měsíce přípravných prací a zkoušení, tedy tři měsíce při kterých tekly nervy pěkně širokým korýtkem. Nemá smysl, abych premiéru hodnotil. Když napíšu, že byla výborná (a ona byla výborná), budete si myslet, že nejsem objektivní. Veselých historek z natáčení taky moc neznám, z natáčení, rozumějte zkoušení. Takže dodám jen, jak to vypadalo odpoledne, kdy jsme vyjížděli ze Zvole autem. Řídila Ljuba ("já sama", zní heslo), zařadila zpátečku, přidala plyn, pustila spojku a bum, narajbovala vrata, která se nestačila otevřít. Mohl jsem za to samozřejmě já. Nevěděl jsem, co na to mám říct, protože každé slovo bylo špatně a jenom zvýším dusno. Tak jsme dojeli do Strašnického a já se vydal do ulic shánět lak na vlasy, protože u toho laku, co měla v šatně, se zacpala dírka. Bylo mi jasné, že koupím blbej lak. Zadání znělo, že to mám být lak l´Oreal, jenže o nějakém loreálu ve Strašnicích nikdy neslyšeli.

Po paní režisérce jsem pak poslal nějaký ten Taft do šatny a pak už byla ta premiéra a bylo to úžasný a lidi plácali a Ljuba se vrátila ze šatny a všichni jí blahopřáli a taky všem pánům (Jan Novotný, Jan Zadražil, Jan Skopeček, Kryštof Nohýnek, Jiří Racek) a na lak jsme si vzpomněl až při zpáteční cestě.
"A ten lak..." řekl jsem opatrně. "Byl blbej, co?"
"Blbej? Byl báječnej! Ten byl prostě skvělej."

Není lepšího laku na vlasy než ten, který je aplikován v den úspěšné premiéry.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena