Večerní obřad
Je to klasika – vyčůrat a spát. Nora je celej tatínek,tím chci naznačit, že my, pánové ve věku, jsme častějšími návštěvníky jisté místnosti, než tomu bylo před lety. V tom mě Nora kopíruje. Gari je do té míry opak, že si s Ljubou někdy říkáme, zdali mezi jejími předky nebyl fenek pouštní. Ten, jak známo, čůrá málo – čtu ve wikipedii, že ani nepotřebuje pít, že vodu bere z potravy. Nicméně Gari (abych se vrátil k tématu) se taky večerního obřadu účastní. Vyběhne, přičapne, aby mi udělala radost, markýruje čůrání a pak už upaluje do pelíšku a v něm vydrží až do pozdního rána. Zato s Norou musím ve 3 až ve 4 ven… To je ale jiná kapitola...

Nic...
Vracíme se z procházky, už jsme v ulici za rohem od našeho baráku. Nora s Gari běží vpředu.

Jdu a koukám, na zděném sloupku plotu sedí kočička. Spíš kotě, bílé s černými fleky, růžový čumáček. Pomaličku jdu k ní a vlídně hovořím. Kočička se protáhne. Pomalu k ní blížím ruku. Natáhne krk, jak to kočky dovedou. Už čekám ten dotyk hebké kočičí tváře.

Gari se ohlédne a běží ke mně.
‟Co to tam máš?‟
‟Nic...‟ řeku, nevinnost sama.
Nelžu. Sloupek je prázdný.

Oteplilo se, tak do naha

Po sněhu už není ani stopa, přestal jsem nosit šálu. Gari a Noru už neoblékám do červených kabátků.
Když jsem kabátky nasadil, při procházkách jsem opakovaně slýchal: jé, vy jste jim dal kabátky! Teď slýchám: jé, vy jste jim nedal kabátky!

Dívám se na předpověď počasí až do konce roku a nula se tam nevyskytuje ani jednou. Kabátky tedy nebudou. Což je škoda, protože kabátky jim sluší.
Že bych je nasadil? Mám o čem přemýšlet...

Vánoční chvíle klidu
Za okny se smráká, purpura na plotně voní (stará se o to Ljuba). Borovička ozdobená světelným řetězem pomrkává do okna. Ve vánočním rozpoložení si jdu vařit čas. Pejskové jsou vedle, Gari i Nora každá na svém křesílku. Podřimují.

Zapnu vařič. Přichází Nora.
„Nic z toho nebude, Noro,‟ říkám jí vlídně. „Jenom si vařím čaj.‟
Nora nedbá a mele se kolem mě. Omrzuje.
‟Fakt si jdu jen uvařit čaj,‟ opakuji, už naléhavěji.
Přichází Gari. Slyšela, že se v kuchyni něco děje a nerada by o něco přišla. Oznamuju jí, že si vařím čaj. Nedbá a mele se kolem mě. Omrzuje. Obě omrzují.
‟Místo! Na místo! Koukejte mazat!‟ zařvu na ně. Neochotně se vracejí na svá křesílka.
Voda se už vaří, vánoční idyla může pokračovat.

Černý den
Píšu v pochmurném rozpoložení a dlouho to nebude jiné. Naše obec Zvole se rozhodla zřídit nový vodovod, což je jistě v pořádku. Místo ale aby vyjednala trasu pro výkop pro potrubí s majitelem pole, kde se převážně pěstuje řepka pro Babiše, vede trasu obecním lesem a dnes dřevorubci pokáceli první stoleté duby. Čtete dobře, stoleté duby. Po zkušenostech s místně příslušným orgánem ochrany životního prostředí se ani neptám, kdo mohl takovou vraždu povolit. Proces je v chodu, už to nejde zastavit.
Mám jedinou satisfakci, opravdu miniaturní.
Gari sežrala jednomu z dřevorubců svačinu.

Fotka pro vaši představu, kudy vedou vodovod (skrz ty stromy, ne po cestě, kde stojí Nora), když pět metrů vlevo od dubu na fotce je volné pole. Šlo by tu kopat, zahrabat a pěstovat řepku dál. Trnu, jestli jsou opravdu schopni skácet i tohoto velikána. Zatím sejmuli, co jsem počítal, dvanáct dubů té velikosti, které vidíte dál.
Dole je současný stav, takto jednají lidé bez srdce. Duby vysadili předkové na ochranu před větry, ty tu jsou časté a silné.

eee