Černý den
Je moc dobře, že pejskové moc nejsou na pamatování dat. Jinak by si odnesli 22. září do vzpomínek jako černý den. Zmizela hromada hnoje z pole ležícího podél cesty na Březovou. Krutí lidé přišli, hnůj rozhodili a zaorali ho pod zem. Gari s Norou pak běhaly tam, kde ještě v den rovnodennosti radostně obíhaly tu skvělou kupu. A dnes? Pusto prázdno, jen jejich citlivý čich nabíral památku po zmizelém skvostu.

Před barákem, když jsme se vraceli, Gari našla sušinu mrtvého ptáka. Taky dobrý, ale co naplat, hromadu hnoje mrtvým ptákem nelze nahradit.

Nalezeno
Kolik času trávím s pejsky? Inu, penzista plus volná noha, dvě hoďky denně to vydá. Hodně času pokecám po telefonu, když jdu se psy chodí David do práce, oběma nám to líp ubíhá.

K tomu slouží sluchátka, říkáme jim ouško. Nic nedržíte v ruce, je to luxusní. Nesmíte ale ta sluchátka někde založit.

Byl jsem si jistý, že jsem je neztratil. Všechno jsem prohledal. Mockrát. Čtrnáct dní sluchátka hledám. Až dnes jsem je našel.

Ony se totiž nabíjejí přes USB. Nabíjím je z počítače. Takže možná už tušíte… Zůstaly viset na kabelu v mezeře mezi stolkem pro počítač a psacím stolem. Jako chytrá horákyně, ani na stole, ani pod stolem.

Zítra ráno vyrazím se sluchátky. Pro pejsky se nic nezmění. Zase kecá… budou si myslet. Jenže teď se sluchátky, posledních čtrnáct dní před režim hlasitého telefonu, s přístrojem v náprsní kapse.

Pak se v psovi vyznejte
Nora se bojí zahradní hadice. Klidí se pryč, sotva vezmu hadici do ruky. Nemusím snad podotýkat, že jsem ji nikdy v životě nepostříkal, ani omylem, natož záměrně. Vím to, je to tak a nedá se s tím nic dělat.

Nora naopak vůbec nic nemá proti wapce neboli tlakovému čističi. Přitom: i do wapky vede zahradní hadice, naopak z wapky vede tlaková hadice a ještě je tam kabel a dohromady to hučí, když se to zapne. Toho se Nora nebojí, naopak, velmi se o wapku zajímá a pokládá ji za svého kamaráda.

Je to jedna z mnoha věcí na tomto světě, které nechápu. Ale naučil jsem se s tím žít.

Proti slunci
Vyšli jsme na večerní okroužek. Zahnul jsem za roh, jdu ulicí k dětskému hřišti a Gari s Norou se mi motají u nohy. Na druhém chodníku vidím souseda, má malinkého buldočka. Najednou strnul, popadl buldočka a tiskne ho k sobě. Rozhlížím se. Snáší se snad z nebe orel? Co se děje?

Najednou se soused uvolní, buldočka postaví na zem a volá:
‟To jste vy, pane Neff! Já vás viděl proti sluníčku a hned jsem vás nepoznal!‟
Sluníčko bylo velmi nízko, velké jak pecen chleba. Já asi vypadal jako Herkules a Gari s Norou? Jako núbijské lvice. Říkat jim to ale nebudu.

Furt by se mi cpaly proti sluníčku.

Klub sebevrahů
Dneskaskoro bez pejsků, víc o zvířátkách. Jeli jsme večer s Ljubou z kina. Drobně pršelo. Kousek za Jarovem skákala žába přes silnici. Pohoda, Ljuba přibrzdila, vyhla se, žába odskákala do pankejtu.

Projeli jsme Vraným a pustili se do serpentin nahoru k nám do Zvole. V půlce se srnka rozhodla skákat z pankejtu na druhou stranu. Pohoda, Ljuba přibrzdila, vyhla se, srnka přeběhla. Přijeli jsme do Zvole, blížili jsme se kolem lesa k našemu Šmoulovu. Z pankejtu vyběhla kočka. Pohoda, Ljuba přibrzdila, vyhla se, kočka přeběhla. Dojeli jsme domů. Odemkli, vešli do domu. Gari a Nora se vyřítily. Ne, dnes to o nich nebude. Jenom se šly vyčůrat před spaním.