Jsem zrádce
Rozbilo se kolečko, mám na mysli trakař, tedy kolečko ve smyslu zahradního náčiní. Osa se zalomila, kolo kolečka (je ti blbý, ale tak to je) se přestalo točit. Skladoval jsem ho vzadu v koutě zahrady, abych ho v pondělí odvezl do technického dvora: od pěti do sedmi odpoledne je otevřený.

Gari jsou takové věci šumafuk, zato Nora je vždycky plná zájmu. Moc se jí líbilo,jak jsem zmrzačené kolečko vlekl klem baráku a táhl ho ven brankou na chodník. Nakládáním kolečka dozadu do auta byla nadšená. Jenže…

Chtěla jet se mnou. Ale jak, když byla sedadla sklopená? Posadit ji na sedadlo vedle řidiče? Ono se to samozřejmě nesmí, ale technický dvůr je za rohem a policie daleko… Jenže Nora pouští chlupy a Ljuba by zuřila, kdyby viděla zachlupacené sedadlo.

Nezbylo než Noru zahnat za vrátka a zavřít. Nic nepomohlo ujišťování, že se za chvilku vrátím.

Vrátil jsem se. Ale víte, že se mnou pak nemluvila, protože jsem zrádce a nevzal ji s sebou? Až do večerního krmení.

Je to síla
Na konci léta se hnojí pole. Každý ví, o co jde, nemusím vysvětlovat. Pejskové to milují, pole je taky blažené, jak by nebylo, když ho hodní lidé tak pěkně krmí! Že to některým jedincům (jako jsem já) jaksi nevoní, to je naprosto nepodstatné.

Je to cítit na polní cestě. Samozřejmě to zavání i do lesa. Jdeme dál, odér nepolevuje. Říkám si, že i to patří k podzimu. Pak jsme se vrátili domů. Cítil jsem to pořád.

Zavřel jsem okno. Nic se nezměnilo. Napadlo mě, že se ve Zvoli používají jakási nanohnojiva speciálního molekulárního složení, které projde kolem rámů utěsněných okem Velux.

Vysvětlení je ale mnohem prostší. Garina si vzala vzorky na zádech. Asi půl kila.

Čekání na potopu
Čtu ve zprávách, že se řítí nový rok 2002 a že budeme všichni pod vodou. Bydlíme sice na kopci (celá Zvole je na kopci), ale lokálně je to na místě, kde se říkávalo „na bažinách‟ a na zahradě máme dolík… zkrátka, bez jímky a elektrické pumpy to nejde. Takže máme jímku a v ní dokonce dvě pumpy s čidlem zdvojeným: když to jedna pumpa nezvládá, zapne se druhá. Ale co když to nezvládne ani ta druhá?

Dvě pumpy, není to málo, Antone Pavloviči? Mám proto třetí pumpu a k ní speciálně tlustou hadici. Nastala tedy CHVÍLE CHV a pustil jsem se do příprav. Samozřejmě za asistence naší Nory. Mám v koutě zahradě kvelb, tam přechovávám tu třetí pumpu. Nora to tam miluje. Vlekl jsem pumpu k jímce. Nora kroužila kolem mě. Bylo nutno natáhnout kabel do garáže. Kabel je zábavný, kroutí se a mrská, pejsek stáče.
Pak hadice.
Bojíme se hadice. Hadice je nebezpečná. Odcházíme.
Neměla by ses, Noro, spíš bát té povodně?
To nechám na tobě, pane, odpoví Nora a zmizí definitivně.

Stopy ukazují na…
Většinou na mne. Tentokrát jsem v tom ale byl nevinně. V noci na čtvrtek docela pršelo, nějakých 10 mm a bláta bylo víc než dost. Po dlouhé době jsem tedy po ranní procházce zamířil k hadici v koutě garáže a Gari i Noru pořádně umyl. Mimořádně. Až moc často na to zapomínám.

Jak vznikly ty stopy? Holt, odpoledne šla na procházku Ljuba a nějak do návratu přišel telefonát a slovo dalo slovo a… vznikly stopy.

Žádný kravál z toho nebyl. Být to opačně, nastal bych. Vědci tomu říkají asymetrický přístup ke stopám na světlé dece.