Sršeň ten, nebo ta sršeň? Učenci se nejsou schopni dohodnout ani v tomto punktu. Zdá se však, že exemplář právě tohoto druhu hmyzu mě seknul nejdřív do tváře a pak do krku, stalo se to letos v létě a já z toho měl polízanici ještě čtrnáct dní. Domníval jsme se, že ten agresor byl vosa, napadl mě půl minuty poté, co jsem nastoupil s Gari a Norou na pouť po jednom z našich obvyklých okruhů.

Včera jsme také takto putovali a potkali jsme pána a paní s pejskem, občas se takto potkáváme. Nesli štos podomácky vytištěných plakátů, vyvěšovali je po lese: bylo to varování před útočnými sršni, mají hnízdo ve vykotlaném stromě u jedné z cest. Takže ne vosa, ale sršeň? Přitom onehdy jsme v rádiu slyšel výklad, že sršeň divoce vypadá, ale neútočí a není důvod se ho bát. No tak to vidíte: důvod bát se najdeme vždycky.

Se mnou přišel zákon

Byl to pracovně rušný den, ale všechno má svůj konec, pracovně rušné dny nevyjímaje. Jdeme spát. Pejskové to ovšem zabalili podstatně dříve.

Vejdu do ložnice a co vidím: Gari leží v Norinčině pelechu a Nora je v Garině pelechu. Přísně řeknu: Tak! A se mnou přišel zákon! Gari se okamžitě zvedne a jde na svůj pelech a Nora se uvelebí také do svého. Ona, potvora, Gari moc dobře ví, že vlezla do cizího a jenom to tak zkouší, jestli jí to projde. Neprojde!
Ono zdánlivě by to mohlo být jedno, že. Oba pelechy jsou naprosto stejné. Jenže kdybych povolil anarchii, připravil bych Garču o radost lézt ráno Noře do pelechu. Kdyby to bylo jedno, tak jakápak radost? Tím, že jsem ji večer vyhnal, jsem naopak zvýšil atraktivitu Nořina pelechu: je to zakázaný pelech. Zakázané ovoce ne, to by nebyl ten správný příměr.

Případ s oříškem

Chodila Nora po zahradě a chroupala vlašský ořech. Nemáme na zahradě ořešák. Nikde v dohledu není ořešák. Šikovná holka, napadlo mě. Nikde není ořešák a ona si dovede najít ořech.

Večer si Ljuba usmyslela upéct štrůdl. Poslala mě naloupat ořechy, že jsou v altánu, na platu, na sušení. Plato jsem našel, leželo na zemi. A ořechy?

Ono to plato leželo na parapetu okna toho altánu a naše chytrá Nora do něho čumákem strčila a plato spadlo a ořechy se vysypaly do rododendronu. Jak snadné bylo vyřešit záhadu osamělého ořechu! Méně snadné bylo vylovit ořechy a poté je naloupat.

Štrůdl se ale povedl a nakonec byli všichni spokojeni.

Vítání vítáním

Byl jsem celý včerejšek na cestách a vrátil jsem se až večer. Pejskové mě vítali už u dveří - ze zádveří vedou do předsíně prosklené dveře, zouval jsem se a pejskové doráželi na sklo a bylo vidět, že se nemohou dočkat, až se mě pokusí povalit na zem. Když to trošku přeženu, oni nejdou skákací a povalovací pejskové!

Potěšilo mě to. Tím spíš potěšilo, že oni nevítají vždycky. Večer se nejraději vyvalují na svých pelechokřesílkách a stává se často, že přijdu domů a jdu se na ně podívat a sotva zvednou hlavu, lemry líné. Včera tedy vítali k mé naprosté spokojenosti.
Tak jsem to podpořil tím, že jsme je zavedl k ledničce a dal jim plátek sejra. Láska je v pořádku, ale sejra ji může podpořit.

Závody v píli

Blíží se zima a je třeba doplnit dřevník. Na okrajích Woodstockové louky u Oleška se mezi stromy válí haldy suchých větví, a tam tedy těžím zimní zásoby. Naposledy včera. Dojel jsem až na samotný kraj, otevřel kufr, vytáhl pilku a pustil jsem se do lopoty. Pejskové nezůstali pozadu, taky začali s intenzivní činností: začali hrabat díru, aby se dostali do komnaty Myšího krále. Byly to zvláštní závody: koho to přestane dřív bavit, mě to tahání klacků a pilování, anebo je to hrabání?

Vzdal jsem to já. Odehnal jsem je od díry, naložil do auta a odjel. Však se vrátíme. Suchých klacků je tam ještě dost a Myší král bydlí mnohem hlouběji, odhadoval bych to na pět kilometrů.