Buxusový masakr pokračoval. Vysvětlím těm, kdo nečetli předchozí referát – potvora zvaná zavíječ zimostrázový nám napadla všech šest keříků zimostrázu neboli buxusu. Koupil jsem prášek (zase… jako posledně, prášek mám dole, píšu nahoře a nechce se mi kvůli jeho názvu běžet do garáže) a včera jsme s Ljubou pokračovali v postřiku. Ukázalo se, že pejskové se příliš o postřik nezajímají. Možná proto, že pumpa té stříkací věci strašidelně vrže, tím líp, možná by měli k takovým nebezpečným věcem něco vrzacího a zastrašovacího automaticky přidávat.

Celkem jsme na těch šest keříků aplikovali deset litrů roztoku, tak snad by to mělo zabrat. Ale co je divné: keříky jsou napadené všechny, některý víc, jiný míň. Osobně jsem zabil tři motýly toho zavíječe, jeden mi uletěl. A housenku jsem neviděl žádnou. Záhada záhad, invaze invazníků bez invazníků… Třeba se housenky zakuklily a vyletí motýli a já je budu sestřelovat jako při bitvě o Anglii...

Bouřka kolem nás

Hlásili, že středa má být ve znamení kulminujících veder, a ono to dopadlo jinak, bylo snesitelných sedmadvacet, u nás ve Zvoli. To je důležitá poznámka, tohle „u nás ve Zvoli“. Odpoledne se totiž stáhly mraky, přiběhla Nora, dala najevo, že se bojí, a opravdu, zpoza obzoru se dokutálelo dunění hromu. A pak to začalo. Na jihu byla vidět mračna a z nich se spouštěly k zemi sloupy vody. Pak to práskalo od západu a o něco později zčernal východ, tam kde leží matička Praha, tam se děly psí kusy.

A u nás? Tady se taky děly psí kusy, Nora se bála, Gari se nebála, padly asi čtyři kapky, možná jich bylo pět, nepočítal jsem dost pozorně. Docela v suchu jsem si mohl na mobilu číst zpravodajství o božím dopuštění, o zatopených sklepech a přelámaných stromech.

Asi tu máme ve Zvoli nějaký bouřkoplaš. Možná, že je to Nora.

I u nás zapršelo

Je to jako Chodí pešek okolo – všude pršelo, jen ve Zvoli nespadla ani kapka. Tentokrát Pešek udeřil, i když to nebylo nic, nad čím by bylo třeba se zastavit. Zkrátka, ve tři ráno pořádně sprchlo.

Po dlouhé době půjdu na procházku s pejsky v pořádných botách a po dlouhé době je budu muset po návratu mýt. Tedy… po dlouhé době? Ne zas tak moc dlouho. Onehdy mi odpoledne volá Ljuba, ať zavřu všechny dveře, aby holky nevletěly dovnitř. Procházely vysušenou pouští a padesát metrů od auta objevily kaluž. Samozřejmě kaluž plnou bahna, nikoli vody. No a v tom se vyválely s gustem a důkladně.
Teď budou mít pěkný výběr. Louže, těšte se!

Víkendoví uprchlíci

Ve zvolském areálu zvaném z historických důvodů Prasečák začal v sobotu v poledne, dejme tomu, koncert s vyhlídkou konce v jednu ráno. V deset dopoledne jsme už byli celá sestava, Ljuba i já plus oba pejskové, na útěku směr Tvrz Holešice, měli jsme tam zamluvenou chatičku na noc ze soboty na neděli. Shodou okolností Anna s Radkem se pohybovali v okolí Zvole – v tu dobu, kdy dejme tomu koncert probíhal (jeli navštívit kamaráda). Zvukové vlny se valily krajem takovou silou, že jim div nepřevrhly auto! No, k Orlíku nedorazily.

V sobotu jsme si udělali výlet do nedaleké Radavy, před lety jsme totiž nějak na podzim tábořili v tamním opuštěném kempu, to byla ještě živa Iriska, a dívali se na zámek Orlík. Teď je ovšem plná sezóna, kemp je v provozu a tak jsme se museli spokojit s potulováním po skalnatém břehu.

A všude bylo ticho… božské ticho… a žádný dejme tomu koncert! Perlička: Ljuba původně uvažovala o tom, že bychom si najali chatičku v té Radavě. Byli jsme tam pak na obědě a první, co nám padlo do oka, byl velký plakát: DNES VEČER DISKOTÉKA!

Pěšky na Orlík!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena