Posledně Garina ukradla Ronymu kost. Společně chodíme ven ve čtvrtek, kost tedy s námi pobývá už několik dní. Jde o kost hovězí, je to jen fragment, spíš úřezek – má tak 8 cm v průměru a je říznutá na 8 cm délky. Nevážil jsem ji, nicméně když spadne na zem, dejme tomu z výšky půl metru, je to rána. Udělá to bum… V češtině máme několik slovíček na charakterizování zvuku, bohužel mi nějak žádné z nich nepasuje k tomu, co se ozve po pádu kosti na zem. Bum, to je spíš dutý hluboký zvuk, třísk je vysoký; ve slovníku synonym nacházím ještě prásk a buch.
Teď se to ozvalo znovu… Předpokládám, že mě něco napadne a obohatím český jazyk. Nebo obohatím tým chovanců psychiatrické léčebny svou přítomností.
Napadne vás: tak jí tu kost seber! Určitě vás to napadne. A určitě neznáte naši Gari.

Mlčky

Povely hrají důležitou roli v soužití psa a člověka. Nejdůležitější je povel „Ke mně“. Pes, který nepřiběhne, když ho zavoláte, je neřízená střela a tady musím podotknout, že jak Gari, tak Nora vcelku spolehlivě přiběhnou, když je zavolám. To je základ a bez toho by to nešlo. Když ale řeknu „Jdeme ven, kráčíme pomalu a mlčky“, to není splněno nikdy. Obě vystřelí z pelechů a řítí se po schodech (ani jedna nekráčí pomalu) a Nora u toho řve jak protržená. Dalo by se říct, že aspoň Gari běží mlčky, a že tedy je moje přání aspoň částečně splněno.
Jak ale jistě tušíte, on ten povel není míněn vážně. Je to součást rituálu a některé rituály mají bizarní podobu. Třeba rituál řvaní při krkolomném úprku ze schodů, jak jinak než hlavou dolů.

Poslední bum

Řez hovězí kostí měl svůj poslední bum ve čtvrtek večer, někdy kolem půl deváté. Krátce před tím Garina pustila kost na podlahu – to bylo předposlední bum. Následovaly dva pamlsky, jeden pro ni a druhý pro Noru a zatímco pejskové žvýkali, odnesl jsem kost do popelnice a tam zaduněla o podlahu.

Dalo se to čekat, bylo to nevyhnutelné. Věděl jsem od samého začátku, že to tak nějak dopadne. Když teď přemýšlím, proč to trvalo několik dní, od prvního propašování kosti do domu k jejímu vyhození, nenapadá mě než jediné vysvětlení: psa držíme mimo jiné i kvůli mírnému, snesitelnému a do jisté míry zábavnému zlobení. Teprve když je míra zábavnosti překročena, nastává poslední bum.

Pohoda

V sobotu jsem měl v Keltském parku seminář, poslední z cyklu 2017-18 své fotografické Dílny. Asistovaly mi Gari s Norou. Asistovaly, tedy pletly se do záběru a všelijak pomáhaly. Ve výsledku to bylo asi tak, jak je znázorněno a zdokumentováno na fotografii.
Je to v tradici. Před lety za éry IDIFu se tehdy ještě Iriska účastnila seminářů: černobílá jako Gari, používal jsem ji k účelům exponometrickým. A na závěr stála vždycky spolu s lektory při rozdávání diplomů a blahopřála absolventům. V sobotu jsem taky rozdával diplomy, ale v restauraci Pohoda… a tam pejsky neberu.
Ne že by tam neměli pohodu, ale sebrali by pohodu jiným.