Mám nové kanape! Koupili jsme ho s Ljubou v IKEA a včera jsme ho montovali, slušný výkon za pět hodin, čtyři krabice a tři pytlíky šroubků, to vše za pomoci dvou elektrických šroubováků.

Kanape jsem měl vždy v pracovně a dávám si na něm chrupku po obědě a chrupce někdy asistují Nora s Gari. Nora si mi vleze k hlavě, Gari se schoulí u nohou a takhle strávíme popolední dvacetiminutovku. To původní kanape bylo už hodně šebig, tak se u nás v rodině tradičně označovaly předměty (ošacením počínaje) obnošené, utahané, okopané, zkrátka šebig.

Zkrátka, smontovali jsme a ukázal jsem novinku pejskům. Nora odešla okamžitě. Nemá ráda změny. Gari na kanape skočila, jenže, ouha: nad ním je zkosený strop, pracovna je v podkroví. No a to původní šebig kanape bylo o deset centimetrů nižší. Takže co? Gari se břinkla do hlavy a odešla žalovat Noře, jaké to je blbé kanape u pána v pracovně.

Budu mít sólo siesty? Nemyslím. Ony si zvyknou a zase za mnou nalezou a postarají se, aby se i toto nové kanape proměnilo v šebig kanape.

Už je to nuda

Chápu, že už je to nuda, ale Gari má zase kulhavou nohu! Já vím, že nemá běhat jako šílenec, ale co s tím, když ona opravdu běhá jako šílenec? Opravdu za ní nemohu běhat jako šílenec a prosit ji, ať neběhá jako šílenec. Když ji vezmu na vodítko, uškrtí se, protože chce běhat jako šílenec.

Takže dneska, tedy včera, opět klasika, Ljuba šla na dlouhou procházku s Norou a já šel na kratičkou s Gari. Do lesíka hned u nás za barákama. Jdeme, Gari kulhala, pak uviděla v lese pána v červené mikině a šla se na něho podívat.

Hned začal křičet: Já tu nic nedělám, to na mě jenom přišlo sraní!

Gari odvolána a vše proběhlo v normě, až na to, že Gari bez ohledu na to kulhá.

Hulákání v Cípu

Gari kulhá, takže musíme chodit na procházku jaksi nadvakrát. Ljuba jde s jedním, já s druhým psem. Včera odpoledne to vyšlo tak, že jsem šel s Norou. Já vyšel z vrátek a dal se vpravo a obešli jsme standardní dvoukilometrový okruh. Ljuba pak šla vlevo a šla s Gari na krátkou.

No jo, ale na konci okruhu jsem s Norou zašel do lesíka zvaného Cíp. Odkud je to domů nějakých půl kilometru. No a Nora mi zmizela. Nikdy se to nestalo, devět let ji máme! A ono to bylo tak, že na tu dálku ucítila Garinu a běžela za ní. A já tam stál v Cípu a hulákal… jako cyp. Pokud nevíte, zeptejte se Ostravaka kratkeho zobaka, co je to cyp. Ale asi uhodnete i tak.