Někdy potkáváme dva chrtíky, kluka a holku, kluk je Bart a holka, jak jinak, Líza. Líza je slečinka a nekamarádí se, kdežto Bart rád předvede, jak to vypadá, když se do toho opře chrt. Zajímavé je, že ho nikdy nehoní Gari. Ta má krásně vypracované tělo a ta, když běží a zavřete oči, máte pocit, že slyšíte koně v trysku.
Nechce se ale ztrapňovat a dělá, že Bartovy provokace nevidí. Zato Nora, ta šmajdavá Nora s operovaným hřbetem, která má být ráda, že zásahem moderní mediciny vůbec může chodit, ta ráda předvádí, že tomu drzému chlapisku ukáže, jak se správně běhá. Bart jen popoběhne, Nora zatočí a doběhne ke mně.
Já si jen tak popoběhla, víš? Z bujnosti.
Já vím, Noro. My chromajzlové jsme bujní, až pánbu brání. Tak běž dál, pomalu, a radši po cestě než škarpou. A na toho blbouna nemysli. Proti tobě má ledabylej styl běhu.
Viď, zaraduje se Nora. Já si to hned myslela a proto jsem se na něj vykašlala.
Moc dobře jsi to udělala. Tak běž.
Živé sluneční hodiny
Pejskům není jedno, jaké je počasí. Sluníčko milují jako my lidé. Když jsme doma, dopoledne slunce – pokud svítí – proniká dovnitř a dělá pruh na zemi. Nora si lehá tak, aby pruh měla na bříšku. No a jak se Slunce posouvá nad plochou zemskou deskou, pruh se též posouvá a Nora s ním.
Když o tom tak uvažuju, Nora funguje jako sluneční hodiny. Ještě štěstí, že neví, že plochá Země spočívá na devíti slonech a ti stojí na krunýři želvy… Šla by je hledat a bylo by po hodinách.
To máš za to
Zaviní to vždycky Nora. To večer sedíme v obýváku a pejskové podřimují na křesílkách. Nora najednou začne štěkat, žene se ke dveřím do zahrady a Gari samozřejmě za ní. Řev, že přijdete o uši. Musím otevřít, Nora vystřelí první, Gari za ní – ale hned si uvědomí, že je to kravina, že venku a) nic není, b) je zima, c) je tma a d) je to všechno blbost. A vrátí se, zatímco Nora pobíhá potmě zahradou a dělá důležitou.
Jenže Gari se vrátí a napadá na přední tlapku. Teď, když o tom píšu, mě napadlo, že jsem ji měl chytit za obojek atd. a nekulhala by. Nenapadlo mě, protože se to zatím stalo jenom 178krát. Při stosedmdesátédeváté ji za obojek chytím a nebude kulhat. Teď jí jenom řeknu, to máš za to, nemáš se do všeho tak hrnout.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena