Víkend přinesl mnohé atrakce, začalo to už v pátek, kdy jsem s naší školičkou Idifu byl v Modřanech fotit veleohňostroj pořádaný na závodišti v Chuchli. Ovšem, hlavní atrakcí bylo uklízení v garáži. Koupili jsme si nové police v IKEA a teď je tam v té garáži pořádek, jaký tam nebyl nikdy. A věřím že zůstane zachován, ehm, ehm.
V průběhu úklidu se přišlo na mnoho zajímavých věcí. Ljuba mi našla moje brýle neztratky. Jsou to brýle, které jsem si koupil minimálně před deseti lety v Salon en Provence, když jsem tam na municiálním koupališti zapomněl ty svoje původní. Není na pohled hnusnějších brýlí než tyto, je to oklivé kačátko mezi brýlemi - jiné tam tenkrát neměli, na výběr měli jen toto ošklivé kačátko.
Odbočka: kdyby to bylo ošklivé kačátko mezi brýlemi, dalo by se čekat, že z nich po čase vyroste astronomický dalekohled. Ale za deset let se to nestane a asi už nestane.
Tyhle brýle neztratky jsem ztratil a vždy opět nalezl snad dvacetkrát. A vždy si vzpomenu na půvabnou knížku, kterou jsem v dětství četl. Jmenovala se Můj přítel pan Prchlík a napsal ji John Haldane. Psalo se v ní mimo jiné o víle, která vedla obchod s podivnostmi, například s manžetovými knoflíky, které nešly ztratit. Teď, když píši tuhle glosičku, jsem si Haldaneho vygooglil. No a vida, on to byl významný britský genetik, scifisty zaujme, že to byl oponent C.S. Lewise, a naopak byl ideově blízký H.G. Wellsovi a Olafu Stapledonovi. V originále se ta jeho knížka jmenuje My Friend Mr. Leakey - a je to jedna z nejmilejších knih, jaké jsem kdy četl.
Jsem zvědav, kdy opět ztratím a kdy zase najdu brýle neztratky....
Zde připomenu, že jsem jednou za kuriózních okolností taky našel jedny brýle neztratky: ležely tři roky v kompostu, při hnojení zahrady jsem je našel, omyl, nasadil a pak jsem pálil oheň, sklonil jsem se nad oharky a spadly mi z nosu a uhořely.
Ne každá pohádka dobře skončí.

Na skok v Berlíně
V úterý a ve středu jsem byl v Berlíně na uvedení nového fotografického přístroje Panasonic GF1 (viz Digineff.cz). Jel jsem s Ljubou autem - Berlín je díky dálničnímu systému dobře dosažitelný s výjimkou nepříjemného úseku mezi Lovosicemi a Ústím, kdy vinou ekologistické nezodpovědnosti je nutno projíždět krásnou krajinou v nejhorším možném spalovacím režimu motoru a zamořovat výfukovými plyny lesy a samozřejmě i obce přilehlé k té nešťastné silnici, ekologisty donucené doposud nést mezinárodní automobilový tranzit. Pokud někdo hledá argumenty proti ekologistické zvůli, nechť se tam jede podívat.

Zpátky k Berlínu.
Nebyl jsem tam skoro dvacet let, naposledy oné historické noci, kdy se o půlnoci 3. října 1990 západní a východní Německo spojily do jednoho státu. Od té doby jenom čtu o tom, jak se Berlín rozvíjí, mění, jak se znovu stává velkoměstem se vším všudy.
Můj dojem z krátké návštěvy? Berlín je úžasné město, ovšem jeho východní část je nadále poznamenaná socialismem a nejspíš zůstane. Bydleli jsme v této východní části, nedaleko slavné televizní věže s napíchnutou bambulí. Není tam kam jít. Není tam v podstatě nic příjemného a zábavného. Třída Unter den Linden je nudná, v podstatě odpudivá. Ulice mimo centrum zasmušilé, zanedbané. V západní části tepe život. Čisto, vlídno, zábavno. Projděte se po Unter den Linden a pak se metrem přesuňte na Kurfürstendamm a uvidíte ten šílený rozdíl ve kvalitě života, tak jak ho navrhla svobodná společnost a jak ho koncipoval a koncipuje socialismus. Z té východní části na mě padla tíseň a bylo mi líto města takto navždy poznamenaného. Bylo to čtyři desítky let trvající bombardování lidských duší. Tyhle následky zůstanou po generace.

Ty ptačí bestie
Ano, je to jako v pohádce o hýčkání hada a on je z něho zlý drak. Z roztomilých ptáčátek kosáčků malinkých to kuliček se vyklubaly bestie, které nám na zahrádce rvou mech.

Máme zahradu "orientálního typu", tedy "japonskou inspiraci", a kameny pokryté mechem k takovému pojetí nezbytně patří. No a pak přijde kos a jako cvok rve ten mech pryč.
Mají to kosové zřejmě v genech. Ještě když jsem bydlel na Mrázovce, narážel jsem na stejný problém. Tam je před vchodem do domu, ve stinném loubí kryjícím schody a terásku, kamenný stůl. Je to pískovcová deska a na ní se časem vytvořil ubrus z mechu. Je to skvostná podívaná, jenomže čas od času přijde kos a ten mechový ubrus zničí a je po kráse. Už dávno jsem uvažoval, že natáhnu nějaké ochranné pletivo, ale to by bylo taky po kráse. A co tady, ve Zvoli? To mám ty kameny obalit síťkou?

Jo, krásu je třeba chránit, i před kosy. Jenomže nevím jak.
Pokud mi někdo poradí vzduchovku, tak děkuji nechci.
I ten kos je krásný.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena