Bouřka a tryskáč
Iris má ráda sluníčko. V těchto dnech si ale říká, co je moc, to je moc a povaluje se ve stínu a podřimuje. Ano, je horko. Ještě před několika dny býval v lese chládek - teď je v něm jak v peci i večer, ba v noci.
A s tou bouřkou?
Včera odpoledne někde zahřmělo a Iris okamžitě opustila stinný úkryt a přišla ke mně. Přece jen se u mě cítí bezpečněji. Ano, ona se bojí bouřky - a tu jsem si uvědomil, že se nebojí letadel. Tady nad námi je letecký koridor, přes Zvoli se přistává i startuje. Letadla jsou už nebo ještě dost vysoko, aby to příliš neobtěžovalo, motory však slyšíme až moc dobře. Proč tedy se Iris zlověstného zvuku leteckých motorů nebojí, kdežto bouřky ano - když to jsou zvuky přinejmenším příbuzné?
Letadlo Irdě nikdy neublížilo... Ale copak bouřka ano?

Mobil v uchu
Několikrát jsem psal o tom, že bodový systém (podle silničního zákona) začne opravdu fungovat, až lidi dostanou první trestné body, tedy - až jim strhnou první body - a uvědomí si, že to nejsou jenom řečičky a že je to doopravdy.
Takže k realitě: tak dlouho jsem žvanil o tom, že si musíme koupit hands-free do auta, až jsem potkal souseda s obličejem protaženým o 15 cm. Chytli ho s telefonem v ruce a napařili mu pokutu a strhli tři body. To se stalo v sobotu, měli jsme pak s Ljubou cestu do Prahy a hned jsme se zastavili v prvním mobilím obchodě a koupili si bluetoothové handsfree.
To je mi ale čeština, uvědomuju si. Kdyby můj tatíček nebožtíček přišel do tohoto světa na návštěvu, musel bych mu vysvětlit, že jde o zařízení umožňující telefonování, aniž by člověk držel přístroj v ruce (tedy hands free), a že bluetooth je zvláštní druh rádiové komunikace na krátkou vzdálenost, mezi dvěma přístroji, konkrétně, zde mezi telefonem a tím zařízením, co člověku šeptá do ucha a zaznamenává, co říká.
Mají v tom mobilím obchodě velký výběr, každý si vybere podle svého ucha. Ljuba si vybrala takovou malinkou potvůrku, já na tu moji sloní plácačku koupil něco, co vypadá jako chomout na koně. Návod je kupodivu srozumitelný, takže se mi podařilo spárovat jak její, tak i můj telefon, a opravdu tu věc používáme. A první dojmy?
Je to hnusné, mít to na uchu, to zaprvé. Snad si zvyknu, ale pěkně mě to štve. A pak, zjišťuju, že z hlediska bezpečnosti je to snad ještě horší, než normální telefonování s mobilem v ruce. Podstata přece není v tom, jestli něco držím v ruce nebo nedržím. Podstata je v tom, že kecám a poslouchám, co mi druhý říká, a tudíž dávám menší pozor na řízení. To je bez debat. Možná dokonce, že tohle handsfríčko je ještě horší, protože ten druhý mi hučí rovnou do hlavy. Takže nejbezpečnější metoda je - říct tomu druhému, hele, já řídím, až zastavím, zavolám ti. Což je zhruba to, co jsem dělal i dřív, se svým hands busy telefonem.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena