V naší ulici mají sousedi bílého pudla. Je to krásný pes, veliký, tedy královský neboli velký pudl. Ba co víc, nechávají ho odborně stříhat a je z něho výstavní kus. Jak jsem tak postřehl, skutečně ho i předvádějí, být po mém, dám mu kolem krku zlatou medaili.

\Má všechny předpoklady, aby po něm naše dámy vystartovaly. Gari, to je vychovatelka psů, kteří si dovolují. Tenhle pudl si nedovoluje, ale je tak majestátní, že by si mohl dovolovat. Přesto na něho Garina nevyjíždí. No a Nora, z ní je už stará chromá nevrlá bába, ta štěká na kdekterého psa, jak už to báby dělávají. Na tohohle krasavce jen zírá.

Chtěl bych být tak výstavní a krásný. Aby mě obdivovaly báby, jako jsou Gari a Nora.

Ve dne ne!

Garina smí do ložnice od osmi večer. To potom sedává u zavřených dveří a trpělivě čeká, až je otevřu. Neumí číst rafičky na hodinách. Ona prostě ví, že je osm a víc.

Nicméně někdy to zkusí i dřív. Líbí se mi to na ní, jak je podnikavá. Když přesypávám granule z pytle do krabice, vždycky jde zkontrolovat, jestli nějaká neupadla. Samozřejmě, že upadla. Nepochybuju, že přes den kontroluje dveře do ložnice, jestli jsem je nezapomněl zavít. Zkušenost mě už zocelila a vycepovala, takže nezapomínám.

Ale Gari ví své. Co kdyby?
Dneska to bylo v deset. A je pořádek!

Dnes ne o psech

Vracel jsem se z Břežan autem domů a kousek před Ohrobcem, padesát metrů před odbočkou na Lhotu, kolona aut náhle zastavila. Ani jsem nestačil začít litanii na téma „kerej blbec“, když se vše vysvětlilo: přes silnici přebíhalo doslova stádo tuctu divokých prasat. Běželo pěkně v indiánské řadě, kolmo na silnici, a pak zahnulo ještě přes silnici do Lhoty a pokračovalo nějak k Zálepům. Byly tak dvě odpoledne, sluníčko.

Nechtěl bych je potkat v lese. Na druhou stranu uváženo, my se divočáků bojíme, ale v Africe jsou prasata bradavičnatá brána jako docela milé přátelské zvíře, třebaže jsou větší a jejich kly hrozivější, než co nabízí naše černá zvěř. Proč to tak je, nevím, každopádně ale eventuální přítulnost divočáků zkoušet nehodlám. Už proto, že před lety jeden takový rozpáral našeho Barta a udělal mu patnáct centimetrů hlubokou ránu (naštěstí se to smeklo po žebrech, takže Bartík to přečkal). Tak jsem nakonec přece jen skončil u psů (jednoho).

****************************************
ULTIMUS
Nový román Ondřeje Neffa

Na odvrácené straně Měsíce stojí Ultimus, vězení pro nejhorší zločince obydlených světů. Sem přijíždějí Kuba Nedomý a Dědek Čuchák, starožitníci se sídlem v Arkádii, v roli robotických specialistů.
Měl to být nejlepší kšeft jejich života. Vyklubala se z toho bouda, kterou jim nastražil jejich dávný kamarád, policejní hlavoun Mantella. Spadli tam do spárů nejmocnější zločinecké organizace Lunárního společenství. Stojí proti všem - proti zločincům i dozorcům, proti robotům i proti zmutovaným paraorganismům i proti toxickému šrotu, který se vymknul kontrole.
Když pak se do toho vloží africká vražedkyně Kombopi, dá se čekat, že bude hodně dusno...

Nový román z cyklu Arkádie je napínavý i humorný, jak už dobrodružství obou nehrdinských hrdinů bývají. Příběh volně navazuje na předchozí svazky Měsíc mého života, Rock mého života a Hvězda mého života. Vydal Myster\ Press, k dostání všude včetně Alzy.