Čas od času se spisovatel setkává se čtenáři. Je to zpravidla příjemný zážitek - autor s potěšením zjistí, že se občas najdou živí lidé s nohama, rukama a hlavou na krku, kteří snad dokonce i četli nějakou jeho knihu!
Moje poslední beseda byla výjimečná v tom smyslu, že měla být s dětmi. Řekl jsem si, proč ne, tihle kluci čtou sci-fi, porozprávím s nimi o kolonizaci Měsíce a o čtení myšlenek a podobných poutavých tématech. Pak se ukázalo, že jde o žáčky páté třídy obecné.
Můjtytondo, já nikdy nic pro tak malé děti nenapsal! O čem si s nimi budu povídat? Vyzout se nešlo, ono to bylo spojené s dalšími aktivitami a slávami, zkrátka, nejel jsme v tom sám. Tak jsem si řekl, dobrá, přijdeš a budeš jim vyprávět o Africe a o zvířátkách, o tom, jak mi vlezl do auta pavián a sežral tam pytlík burských oříšků a jak na mě vrčel lachtan na Mysu Dobré naděje a jak jsem se ztratil v mraku na Tabulové hoře.
OK. Beseda začala, místnost plná malinkých dětiček, upíraly na mě svoje nevinné oči, v nichž ještě dozníval vjem rozčtvrcených mrtvol (jak hrály o přestávce počítačovou hru) a paní učitelka je vyzvala, aby se ptaly.
"Tak se ptejte, děti! Pan spisovatel vám bude zajímavě povídat. Třeba o tom, že má doma pejska."
Přihlásila se holčička. Učitelka se raduje:
"To je naše Maruška. Tak copak tě zajímá, Maruško?"
Načež se Maruška ptá:
"Pane Neff, a proč jste se ještě neoženil s Ljubou Krbovou?"

Osvětlení do zahrady
Usmyslili jsme si, že si do zahrady dáme osvětlení. Na několik míst dáme lampičku, abychom si je vytáhli ze tmy a viděli je, když večer sedíme v obývací pokoji a díváme se ven a vedeme řeči o tom, jaký ten den byl.
První krok učiněn v sobotu v Obi v Modřanech. Personál mě ujistil, že jde o zboží sezónní a že v zimě se zahradní lampičky neprodávají, protože, prosím vás, kdo by si v zimě kupoval věci do zahrady, jen nějaký šílenec. Takže jsem na vlastní pěst objevil ty lampičky sám. Moc pěkné, švédský design i švédská výroba, je to celý systém, který lze pospojovat vodovzdornými kabely s patentními koncovkami. Na regálu měli asi dvacet kusů, vzal jsem dva.
Přinesl jsem je domů, v jednom byla přiložená žárovka, v druhém nikoli. Obě krabičky byly zavařené do fólie, znáte to, dneska se do fólie strká každá pitomost. No co, řekl jsem si, skočím do Modřan v neděli, dokoupím žárovku a koupím ještě jednu tu lampičku, aby byly tři.
V regálu ale nastala zásadní změna od soboty do neděle. Někdo stáhnul fólie ze všech těch krabiček a vytahal žárovky zase z nich všech. Otevřel jsem postupně všechny a jen v jedné objevil žárovku, a tuhle krabičku jsem koupil. Asistoval mi prodavač. Nějakou dobu prosazoval teorii, že ti hajzlové ve fabrice tam ty žárovky nedali. Pak už to bylo neudržitelné a nechal zaznít obvyklé súře, pronášené v obdobných příležitostech:
"Jó, milej pane, lidi jsou zvěř!"

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena