Gari ví, že Nora má lepší pelech než ona, kdežto Nora ví, že Gari má lepší pelech než ona. Není to žádná novinka, vždyť to už spolu táhnou sedm let! Večer tedy musím zjednávat pořádek. Přijdu do ložnice, kde mají obě ustláno vedle postele – a vyháním Gari na její, ten správný pelech. Obvykle to dělám slovy „co to vidí mé zachmuřené oko“ a Gari se zvedne a jde.

Včera? Stačilo mi vejít do místnosti a Gari se bez keců zvedla a šla ke svému pelechu, kde se ovšem válela Nora. Té jsem musel říct „co to vidí mé zachmuřené oko“ a šla spát k sobě. Jsem zvědav, zdali za sedm let odejde po mém vstupu sama, bez keců.

Poprvé na sluníčku

Zima odešla, jak přišla. Už bylo pár slunečných dnů, ale tenhle pondělek byl u nás ve Zvoli odpoledne se sluníčkem a bez větru. Byl jsem na vážkách. Mám si uvařit kafe a vzít si ho na terasu? Co když mi bude zima? Bude to potupná kapitulace.

Zkoušel jsem to tedy možná až moc opatrnicky. Sedl jsem si na židli, podstavil ji ke stěně, ta přece jenom hřeje. Přišla Nora a divila se, co tam dělám. Pak šla po svých, musela zkoumat, zdali se v křovinách neskrývá vlk nebo co. Pak se vyřítila Gari. Celá nadšená se mi vrhla na klín.

A co kafe? Nebude? Mohla bych ho převrhnout!

Až příště, Gari. Však se dočkáš.

Nora v ilegalitě

Ledy se proměnily v bláto a každá procházka s pejsky končí v garáži, u kohoutku s vodou. Vrátili jsme se odpoledne – jedno mytí jsme už měli za sebou ráno. Gari si proceduru odbyla s malými náznaky vzdoru, skončila omyta a osušena – osušené tlapky si olizuje, aby je osušila líp, než to dokážu já froté ručníkem.

Takže Nora.
Obvykle stojí u domovních dveří a tváří se přísně. Teď tam nebyla. Volám. Nepřichází. Napadlo mě, že šla dozadu na zahradu. Obejdu dům a Nora nikde. Jdu se podívat přes vrátka. Znáte to, on je takový pes jako duch, proklouzne vám za zády, ani se nenadějete. Na ulici Nora nebyla.

Nakonec jsem ji objevil zalehlou ve křoví, ostražitě mě sledovala mezerou pod větvičkou. Čekala, až na mytí zapomenu a nechám otevřené dveře a ona vstoupí, vítězně zablácená, a pohrne se k misce.
Uvidíme, jaký trik si vymyslí dnes.

Maglev v Řeporyjích

Maglev, to určitě znáte, to je taková ta magnetická železnice. Odpoledne jsem byl s pejsky na výletě do oblíbeného místa, do řeporyjského začátku Prokopského údolí. Chodil jsem tam před lety ještě s Gordonem a samozřejmě i s Bartem, mým rotvajlerem. Ten měl utkvělou představu, že každého psa vyššího než jezevčík musí pozřít, považoval ho za jedlého psa. Proto jsem s ním chodil do skal, do pustiny, abych ho tam nemusel držet na horolezeckém lanu a titanové sponě – jako normálně.

Chodil jsem tam, protože jsme tam bývali sami. Tak to dnes už neplatí, lidi koviďáci vyrazili do přírody a všude jich je plno, samozřejmě se psy. Což o to, Gari s Norou jsou dámy družné a neperou se. Potíž byla jiná – vede tudy železniční trať. Gari, věrna svému zvyku vyhledávat riskantní situace, se nesmírně o železnici zajímala. Neviděli jste tak silný magnetismus, jakým ty glajzny Gari přitahovaly. Nebylo třeba horolezeckého lana, Gari je přece jen jiná kubatura, než býval Bart.
Zkrátka, Prokopské údolí nadále krásné, ale příště půjdeme jinam.