Ano, teprve včera večer jsem viděl Avatara, slavný Cameronův film. Už jsem tu psal, že jsme si s Ljubou pořídili Blue Ray DVD přehrávač a čtyřicetipalcovou televizi Samsung, ještě jsme nespatřili ani minutu televizního vysílání, ale už jsme shlédli čtyři filmy. Avatar je náš první Blue Ray, který jsme viděli.

Obraz je to úžasný a jsme rádi, že jsme měli několikaletou televizní pauzu – náš poslední televizor byl ještě baňka, CRT nebo jak se to správně řekne. Tohle je HD 1920 na 1080 a je to super – zvlášť když se pouští tak vizuálně silný film, jako je Avatar.

Film je to nepochybně výborný. Jen si říkám, ajta, ajta, je to první film, tedy první sci-fi, kde vyhrají Jinoplanetníci a kde lidé jsou vvylíčeni – většinově – jako vražedná hovada, která zaslouží vyhubení. Jako kluk jsem poprvé viděl Fordovo Přepadení a spolu s ostatními kluky jsem jásal, když John Wayne zahnal Indiány. Tentokrát Indiáni v modrém provedení novodobého Johna Wayna prokláli lukem a šípy. Opravdu se ta doba hodně mění a nejsem si jistý, že je to úplně dobře. Aniž bych měl cokoli proti modré barvě a Indiánům.

Stará Vajtingrová

Zřídil jsem si ateliér a pracovnu v Břežanech, v nové výstavbě na náměstí Na sádkách – kdybyste jeli kolem, tak od kruháče u zámku uvidíte v jedné zimní zahradě žlutou benzínovou (jakoby) pumpu Shell. Tak tam to je. A když bude náhoda přízniva, zahlédnete bílou skvrnku. To je Nora, leží tam a kouká skleněnou stěnou ven. Je jako stará Vajtingrová. Hrozně zvědavá, co kde kdo s kým, pozoruje ulici, nic jí neunikne, kouká, kdo chodí kolem rybníčku, kdo stojí na autobusové zastávce a kdo přechází přes ulici do restaurace Periferie.

Všechno ta naše Nora vidí, všechno ví. Jedno jí ale přičtěme k dobru: nechodí pak na roh a nedrbe s jinými Vajtingrovými. Všechna vypozorovaná břežanská tajemství si nechává pro sebe, a že jich panečku je!

Nepřesné vyjádření

Včera jsem v ateliéru v Břežanech vedl seminář na téma fotografický portrét. Práce nám šla dobře od ruky, asistovala Nora. Dokonce i na pár vteřin zapózovala vedle modelky Báry a oběma jim to slušelo. To je kladná stránka Nořina působení. Mělo to i zápor. Občas se Nora zachovala, jak bych tak řekl, neslušně. Nebylo to ani vidět, ani slyšet, nebylo to nahmatatelné, ale bylo to, no, domyslíte si to. Několikrát jsme větrali.

Když seminář skončil a posluchači se rozcházeli, jeden z nich, Míla, pravil:

"Nora byla výborná! Vytvářela tady milou, dobrou atmosféru."
No, nemyslím, že to byla přesně volená slova.

Jak přijít ke svatozáři

Ob týden odvážejí popeláři bioodpad, tedy posekanou trávu, spadané listí, větvičky z ostříhaných keřů. Výborná služba, sjednala to naše obec, platíme rozumnou cenu a ubyla jedna ohromná otravná starost na téma "kam s ním". Nicméně má to háček: je třeba si pamatovat, který den ob týden to je, tedy který čtvrtek ob týden to je.

Zpravidla je to tak, že zapomeneme. Sedíme pak u snídaně a najednou se ozve dunění motoru popelářského vozu. Vyletím jak jsem, v pyžamu a koupacím plášti, a s pantoflemi na nohou běžím k popelnici, vleču ji ven, mávám na popeláře a zachraňuji situaci.

Dnes to bylo složitějěí. Popeláři přijeli a já byl zrovna na zahradě a lovil sluneční záběry pro recenzi přístroje Canon EOS M do mého Digineffu. Vyběhla Ljuba, všecka rozvrkočena.

"Popelnice!"

"Slyším."

"Tak běž!"

Obracím se zvolna, abych dal najevo, jak jsem si jist svou věcí.

"Už je na chodníku od včerejška!"

To nevysvitlo druhé slunce. To zazářila svatozář nad mou hlavou.

Vracím se domů. Usedám k notebooku. Napadá mě... opravdu jsem vytáhl tu popelnici? Neměl bych se jít podívat?

Ne. Nejdřív dopíšu. A pokud jsem se blamoval, mám námět pro zítřejší Hyenu.