Viděli jsme ho ve filmu Velká země s Řehořem Peckou v hlavní roli – souboj se odehrává v nepřehledném terénu, jdou proti sobě dva chlapi a kdo dřív spatří, ten dřív střílí. Na tohle jsem si vzpomněl, když jsem včera odpoledne měl na hlídání jedenáctiletou dcerušku naší kamarádky. Chceš se projet na kole? Je moc horko. Tak se vykoupej v jezírku. Voda je studená. Nechceš pustit film? Votrava. Nechceš si malovat? Malovat?!?! Atakdál. Až americký souboj zabral. Ona foťák s teleobjektivem, já foťák s teleobjektivem, srovnali jsme časy a vyrazili proti sobě do lesa.

Můžu se vymlouvat na Noru, že se kolem mě motala a naopak naprosto nereagovala na moje výzvy, aby tu holku zašitou ve křoví našla. Prozradila mě, potvora jedna chlupatá. Ale bavilo ji to očividně, takže účel byl splněn dokonce dvakrát. Vše pro dítě a psa, tak znělo heslo včerejšího odpoledne.

Do vody!

Věra s Pepíkem objevili cosi jako pláž v ohbí Vltavy pod Vraným! Není to Saint Tropez, to opravdu ne, nicméně je to pískové a dokonce je tam pěkný balvan, z kterého může Vojtíšek skákat kufr.

Pejskové: Fanánek má náskok, když já s Norou tam byl prvně, on tam byl potřetí – a plaval! Zvládl obtížnou techniku lapání dvou tenisáků do tlamy a vede si zcela suverénně.
Nora se v první chvíli vřítila do vody velmi sebevědomě, ovšem jakmile ztratila dno pod nohama, otočila se a pak se omezila na příbřežní plavbu, spíš se brodila. Nicméně léto, zdá se, bude pokračovat, takže se na naše vranské Saint Tropez jistě vrátíme a třeba Fanánek svým příkladem zavede Noru do hlubin. Což nejeden muž ve vztahu k nejedné dámě dokázal.

První opatrná tempa

Nebyl jsme u toho – Nora byla ve Vltavě s Věrou a spol., takže to znám s vyprávění. Věra v náručí vyvezla Noru na hloubku, tam ji vypustila a Nora plavala s důstojenstvím paní radové ke břehu, což se stalo čtyřikrát.

Při té příležitosti vzpomínám na příhodu, u které jsem též nebyl – týká se Iris, naší první pointry. Ta pocházela z chovatelské stanice pana Horela a pan Horel učil Irdu aportovat z vody. To když si mu Ljuba stýskala, že Irda aportovat z vody nechce.

Pan Horel prý zvola: "Cože? Můj pes že nechce aportovat z vody?"

No a šup do vody, samozřejmě pan Horel, a za krátkou dobu Irda byla ve vodě doma jako vydra.

Nebojíme se bouřky

Nejvíc se bouřky bojím já. Ty přívalové deště fakt nemám rád a Ljuba velmi nerada luxuje louže v obýváku a já velmi nerad běhám v lijáku kontrolovat pumpu, která odčerpává nachytanou vodu zvodní jímky. Toto vše Nora neřeší a v noci zvedne hlavu, jenom když opravdu praští hrom a blesk osvítí půlku oblohy. Koukne se, co já na to a když nic, hlavu zase složí na pelíšek. Tak to má být a jsem rád, že to tak je. Nora se nebojí ani rachejtlí, takže o Silvestra není třeba pouštět válečné filmy typu Vylodění v Normandii, aby se pes uklidnil.

Potud v pořádku, jenomže to nic nemění na faktu, že přívalové deště nemám rád a že na ně mám přibližně stejný vliv jako ten pes, kterému jsou lhostejné a na hromy blesky nereaguje, leda pozvednutím hlavičky.

Strniště, no a co?

Nora ví, jaké je její poslání. Musí dokazovat drzým běláskům a neméně opovážlivým kosákům, že nejsou na zeměkouli sami a že nelze trpět, aby si jen tak roztahovali ta svoje bílá, respektive černá křídla. Nora je honí všude, kde je zahlédne, v lese, na louce i v žitném poli. Anebo, je-li třeba, v poli řepky olejky. To mi vždycky zmizí z dohledu a mohu jen pozorovat vlnění, jako když žralok pluje těsně pod hladinou.

No jo, jenže teď je pomalu už všude sklizeno a místo žita a řepky jsou strniště. Zvlášť to řepkové strniště se mi nelíbí. Usekané stvoly mají více méně stejnou výšku jako má Nora nohy a její bříško opravdu není plechové.

Možná že je. Plechové nebo keramické. Jak jinak si vysvětlit, že se z honu za běláskem vrátí celá, nerozpáraná?