Obvykle ve čtvrtek chodíme na procházku s Ronym. Tento milý hodný leonbergr má vždycky radost, když nás vidí. Dneska ho Gari hned seřvala, ještě na jeho pozemku, před jeho kotcem. Na procházce mu obě, Gari jako Nora, utíkaly a nechtěly si s ním hrát a on se za nimi honil a ony mu zdrhaly a on se pachtil. Pak jsme se vrátili a zatímco jsem ho zavíral zpátky do kotce, Gari mu našla na zahradě kost a ukradla mu ji.

Jsem si jist, že příští týden, zase ve čtvrtek, bude mít radost, až nás uvidí. Tedy, hlavně Gari s Norou.

Dvě na jednoho

Ráno jsme se potkali s Cífou. To je veselý brach, rád se s našimi pejsky honí. Je to typ socializovaného pejska, nepere se, v rozumné míře poslouchá, nemusí být vláčen na šňůře a tím pak vychováván k nenávisti ke všem ostatním psům. Máme rádi Cífu a on má rád nás.

Což neznamená, že nemohou nastat zádrhele. Laškování přechází v honění a honění v ňafání a pak to dopadne tak, že se ty dvě megery, Gari s Norou, spiknou a naženou Cífu do někdejší jámy na těžbu kamene, máme jich po lese habaděj. A když pak Cífa vyleze, kulhá.

Vše dobře dopadlo, v pěti minutách Cífa bolístku rozchodil. Nicméně poučení zůstává: s ženskými si moc nezačínat, zvlášť, když jsou dvě.

Tajný život

Odpoledne jsem byl s vnučkou a jejími kamarády v biografu na animáči Tajný život mazlíčků. Stručně, je to o tom, co dělají, když nejste doma. Je to film bezesporu milý, na své si přijde dospělý i dítě, když odbočím – velmi mě potěšilo, že v Cinema City na Zličíně v Praze dávali před hlavním filmem cosi jako grotesku, tak to jsem nezažil už od dětství a moc za to děkuju. Je to především o pejskách a ocení to, kdo pejska má.
Jiná věc je, co pejskové dělají, když nejste doma. Já to tak nějak řešil po svém, jsem drobet techno-magor, takže jsem si pořídil kameru napojenou na internetu, takže jsem z Namibie letos v létě šmíroval Gari s Norou válející se na pelechu. Ano, kamera, teď se o tom hodně mluví v souvislosti s hackerským útokem, i kamera nebo lednička mohou být zdrojem útoku.
Moje kamera asi není, je pořádně zaheslovaná. Heslo zná moje žena, toho času v Řecku s naší Aninkou. Chtěla vidět, jak se Gari s Norou válejí na pelechu – a pelechy prázdné!

Že by jejich tajný život? Kdepak. Tam, co je pelech, se už setmělo, takže se stáhly ke mně do pracovny a tam svítila obrazovka. Trpělivě čekaly, až přijdu a napíšu referát o tom, co dělají pejskové, zatímco já jsem v kině a oni se vyhřívají v sinalém světle diospleje.

Prázdniny

Když jsou prázdniny, nastávají alotria. Takže Ljuba s Annou jsou u moře a já jsem sám doma - a jsou tu alotria! Je tu u mě Dodo, velké alotrium. Kamarádí se Sárou odnaproti, jedno alotrium za druhým. Dnes večer spí Sára u nás a já spím s Gari a Norou v pracovně. Berou to jako alotrium?

Zatím leží v pelíškách a koukají, co se z toho vyvrbí. Podám o tom zprávu.

Stupně petflašky

Večer jsem se vrátil trochu později, pejskové šli na procházku večer. Našli petflašku. Podporuju nálezy petflašky. Společnou hubou dopravíme hovadem odhozenou petflašku blíže kontejneru s tříděným odpadem. Je to taková služba veřejnosti, propojka příjemného s užitečným: pejskové se baví a petflaška hovadem odhozená dopraven do odpadu.

No jo, jenže pejskové při přetahovačce o petflašku vrčí a sem tam i štěknou a tím probudí dřímající pejsky v okolí.
Nastává dilematická situace: pokračovat v transportu petflašky s ohledem na veřejné blaho, nebo budit ňafající psy a vyvolávat veřejné neblaho?

Končí to kompromisem. Petflaška dopravena a vůkol ticho. Tak to má být.

Zpráva o nocležení
I dnes zalehla do naší postele dvojice Dominika a Sára a já spím v hostovském pokojíku a pejskové mají pelechy u mého spartánského lože. Funguje to dobře, přinejmenším v hostovském pokoji: nikdo nikoho nekousl a ráno nastalo, jak se sluší a patří.