Dnes ráno je hezky, zato včerejšek krutě propršel. Iris to brala osobně a myslím dokonce, že si chvilku myslela, že jsem to zavinil já. Velmi mrzutě vysunovala čumák pootevřenými dveřmi a stačilo pár pleskanců, aby ho zatáhla a vyčítavě se na mě dívala.
Nakonec ji vnitřní pnutí donutilo a šli jsme tedy schlíple do lesa - v jednu chvíli, kdy pršelo míň. Na lesní cestě jsme potkali paní ze sousedství se Satýskem, pejskem téže rasy (pointer), jako je Iris. Vždycky se spolu vítají a honí se a radují. Satýsek byl připraven na hru, zato Iris ho nevrle minula jako bába zahalená do šátku.
O něco později se v lese zbavila svých vnitřních pnutí. Udělali jsme ten nejmenší okruh, jaký je u nás možný a vraceli se. Míjeli jsme i dům, kde Satýsek bydlí. Iris se rozběhla - měli pootevřená vrata a pán domu tam rozmlouval s nějakými lidmi. Iris bez váhání vběhla dovnitř. Satýsek se tam krčil pod velikým parapletem u své boudy. Paraple mu slouží jako předsíň.
Byla se omluvit, že se chovala tak protivně. To ten déšť, víš?
Vím, dával najevo Satýsek. Nezlobil se. Takový je úděl mužů a Satýsků, odpouštět dámám špatné nálady.

Jsou-li tam žáby taky
Včera jsme s Ljubou byli v Ondřejově, spolu se skupinou přátel jsme si prohlédli některá zajímavá místa ve zdejším "hvězdném městečku". Astronom Pavel Koubský nám ukázal i zdejší "dvoumetr", nejsilnější optický pozorovací nástroj v naší republice (odhaduji já). Hned na kraji areálu je pomník Josefa Jana Alexandra Friče, který tu koncem devatenáctého století vybudoval svoji soukromou observatoř a k desátému výročí vzniku republiky ji věnoval státu. Akademie věd ji převzala pod svoji správu v roce 1953.
Pomník má sokl, jak už pomníkové mívají, a u nohou pana Friče sedí žabička. Ano, Nerudovy žáby poulící k nebi zraky a kladoucí zásadní otázku, zda tam nahoře, mezi hvězdami, "žijí žáby taky" je tu i jinde připomínána. I na ten mimozemský život jsem se ptal a pan Koubský mi správně připomněl, že nedovedeme definovat život a že v jiných podmínkách může nabýt úplně jiných forem. Než lidských, než žabích. Takové úvahy mi táhly hlavou u obrovského teleskopu, který vypadá, jako kdyby nějaká bílá lokomotiva se odhodlala trénovat na překážkový běh.

Pak jsme s Ljubou vyšli před budovu. Tam byla naprostá tma, nebe bylo zatažené, a observatoř je v Ondřejově mimo jiné i proto že sem už nezasahují světla hlavního města. Šli jsme od teleskopu navyklého hledět do hlubin vesmíru k autu více méně jen odhadem, prodírali jsme se kašovitou tmou a najednou bum, ležel jsem na hubě: sešel jsem s cesty a přerazil jsem se o něco jako betonovou skruž, o něco kulatého, v čem tu pěstují kytičky. Drsné sražení, drsná připomínka gravitační!

A ještě něco. Budova teleskopu je velmi složitá, má své nadzemní i podzemní části. V jednom zákoutí jsme objevil myší mrtvolku. Stvoření bylo dojemně hubeňoučké a tak jsem pochopil, že hvězdářská myš je chudší než ta pověstná kostelní myš.

Koupil jsem si holinky
Pořád prší, všude je mokro a tak jsem si koupil holinky. Kvůli chození do lesa a tak. Koupil jsem si je v Radotíně v Navy Centru. To je takový zajímavý obchod, kde se prodávají potřeby pro jachtaře - mají tam velmi pěkné a kvalitní věci. Proč si koupit hnusné holinky? Už jsem si jedny koupil loni od Vietnamců a musel jsem je vyhodit, mimo jiné proto, že smrděly, a hlavně proto, že do nich teklo.
Takže jsem si koupil holinky v Navy Centru a když jsem se zaposlouchal, slyšel jsem, co si povídají, levá s pravou.
"Tak nás koupil."
"No jo, koupil."
"A kdo nás koupil? Říkal jsi, že si nás koupí jachtař. Milionář. Nějakej Trump nebo Gates."
"To jsem neříkal, že Trump. Jenom jachtař."
"No vidíš! Copak tohle je nějakej jachtař? Nazul nás a sbírá trávu a veze ji někam na smeťák!" "Neřvi na mě. Copak za to můžu? Vždyť to vypadalo dobře. Navy Centrum."
"No jo, Navy Centrum, ale v posraným vnitrozemským státu!"
"Tam jsou taky jachtaři! Dyť i v tom Navy Centru prodávaj jachty a inzerujou tam kapitánský zkoušky!"
"Tak kdepak má ten náš lumen jachtu? A kapitánský zkoušky?"
"Řvi na něho a ne na mě, já jsem na tom stejně jako ty!"
V tu chvíli jsem vstoupil do koňského hnoje a tím jsem tuto debatu utnul. Holinky zmlkly. Pochopily, že se nikdy po palubě jachty procházet nebudou. Nenarodily se na to.
Já ostatně taky ne, takže - komu žalovat?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena