Jestli vám název článku připomíná Jiránkův seriál o dvou šikovných řemeslnících, není to náhoda.
To jsem onehdy potkal známou a zavedli jsme řeč na bydlení. Taky bydlí v domku za Prahou. A že bude měnit okna v celém baráku, místo plastových si objednala dřevěná.
"Teď, v zimě?" divil jsem se a dal jsem k lepšímu zkušenost, kterou jsme s Ljubou udělali s operací přesně tohoto typu. Naštěstí k ní došlo v létě a naštěstí v době, kdy jsme ve Zvoli ještě nebydleli. Oknařská firma si nechala výměnu "outsourcovat", tedy najala jinou firmu a ta zvorala, co se dalo, nadělala bordel, málem půl baráku zbourala, bylo nutno ji vyhodit, zkrátka, martýrium. Není to riziko, měnit okna uprostřed zimy?
Ona známá mě poslouchala s úsměvem člověka vědomého si své věci.
"To jste zvolili špatnou firmu. Nevyplácí se najímat jinou než prvotřídní. Tohle není žádná firma Pat a Mat. Všechno je tam počítačově řízené, od projektu po výrobu. Zaměří se to laserově, data se digitalizují, přenesou do CAD, z toho je výstup do výroby a pak už jen přijdou technici, stará okna vyříznou, nová vsadí a je to."
Udeřily mrazy, nastala kalamita která nemá pamětníka. Vzpomněl jsem si na tu známou, jak jí ta superfirma vyměňuje okna uprostřed té celonárodní katastrofy.
Potkal jsem ji. Nebylo úsměvu na její líci.
"Tak co? Vyměnili okna?"
"Vyměnili."
"Tak to jste ráda, ne?"
"Nejsem. Jsou o dvacet centimetrů kratší. Ono jim při přenosu dat do počítače vypadlo čísílko."
"A zjistili to, až když ta stará okna vyřízli?"
Sotva jsem vypustil ta nešťastná slova z úst, věděl jsem, že jsem vrazil hřebík do oka. Tiše jsem se vzdálil. Snad ji zase potkám uprostřed horkého léta.

Jak jsme s Irdou nesli dopis pro Dominku
Napsal jsem vnučce Domince obrázkový dopis. V mailovém světě je mi zatěžko psát papírové dopisy - ani nepamatuju, kdy jsem to udělal naposled. Takže jsem našel papír (vytáhl ho z tiskárny, to je celkem jednoduché), našel fixku (psala osmá z vyzkoušených), dokonce i obálku jsem našel a v peněžence jsem měl známku (protiví se mi olizovat Klause, ale co bych neudělal pro dítě), dopis napsal a nakreslil, vše sestavil dohromady - dosud si pamatuju, jak se to dělá. No a pak jsem přinutil Iris, aby vylezla z pelechu a šli jsme dopis hodit do schránky.

Schránka visí na kovovém sloupku na chodníku ve vedlejší ulici. Bylo mi trochu divné, že před ní je sněhový val. Jakpak asi to poštovní auto u ní zastaví? Napadlo mě, že zastaví uprostřed ulice a že pan pošta / paní poštová ten val obejde. Takže jsem ho taky obešel, zatímco Irda nevrle sledovala moje počínání. Chodník byl proházený, takže jsem se ke schránce dostal vcelku bez problémů. Jenže: mám věřit schránce, která má rampouch přes škvíru? Jak se schránka otevírá? Za starých časů masivního poštovního styku pošťák vrazil do spodku schránky takový pytel a zapajtloval planžetou a dopisy se vysypaly - bylo to hodně vychytané opatření, aby se nikdo nemohl v korespondenci ručně hrabat. Jak je to dnes?

Přiznám, že jsem nenabyl důvěry k téhle schránce. Večer jsme jeli s Ljubou do Břežan. Zastavil jsem před poštou, Ljuba vyběhla ke schránce připevněné na stěně poštovního úřadu,. Chvilku se na ni dívala a pak vběhla dovnitř. Podala dopis u přepážky.

"Měla rampouch přes škvíru," vysvětlovala, když nastupovala do auta.
Takže snad dopis dojde. Neříkala nic o tom, že uvnitř byl rampouch přes přepážku.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena