22.4.2021 | Svátek má Evženie


ZVĚROKRUH: Štír

25.10.2005 21:54


To dopoledne v čekárně zbýval poslední voják. Hned jak vkročil do ordinace, pomyslel jsem si, tebe, kluku, znám! Ty seš přeci ten zlomený kotník, zlomený vloni na cvičáku hned první týden po nástupu nováčků. Noha šla do sádry a Jacek, ano, vojín Jacek Powola kulhal po kasárenském dvoře celé jaro.
Tihle útlí hoši s dlouhou astenickou kostrou a s nevinnou, napůl dětskou tváří, mívají těžkou vojnu. Jacek se dokázal mazáckým buzeracím vyhnout. V armádě se začínalo šuškat o počítačích, on měl pro techniku buňky a tak ho poslali na jakési školení; uviděl jsem ho znovu až za rok. Pozdravil mě před štábním barákem, pracoval tam mezi oficíry jako spojař. Vyrostl, zesílil, z opálené tváře na mě hleděly jeho bystré oči, stal se z něho zkrátka pohledný svobodník Powola, který vojnu má už za pár...
V červnu celý útvar odjel s obrněnými vozy a polní kuchyní a ošetřovnou na letní cvičení, ale beze mne. Místo mě velitelství poslalo do letního výcvikového prostoru nějakého doktora záložáka. Taky Jacek zůstal v kasárnách. S dvaceti vyvolenými chodil do stráže. Hlídali kasárna a opuštěný autopark a sklady a ve volném čase jim kynula prvotřídní letní flinkárna. Brzy se proslýchalo, že během toho osudného suchého a horkého léta, kdy major Zámorský cvičil svou motopěchotu v brdských lesích, velitelova manželka si vyhlédla ve strážním oddílu právě Jacka, aby jí donášel pivo z kantiny až do bytu, do toho jedenáctipodlažního věžáku, tyčícího se vedle kasáren na okraji města. Vy byste se vrátili z takové pochůzky za deset minut, ovšem Jacek se vracíval později, mnohem později, často až po půlnoci a někdy až k ránu. U vchodu ukázal strážnému prázdnou přepravku od lahví a nějaký papírek, přešel do ubikací, na zbytek svítání zalehl a otázky kamarádů, kteří se probudili, odrážel mlčením.

A tak jsme ho teď měli v ordinaci. Nezdravě bledý, kruhy pod očima, na sobě zelenou košili a kalhoty zastrčené do vojenských kanad. V knize nemocných na řádku svobodník Powola jsem četl : Bolesti v podbřišku, teplota 37,5.
"Tak co máš s tím břichem, mladej," zeptal jsem se přátelsky, "my se přeci známe, ty seš Jacek."
"Mám asi kapavku."
"Jak to víš?" povídám s překvapením.
"Podle toho plagátu." Ohlédl se na dveře do čekárny.
"Tak si odlož." U okna seděl zdravotnický pomocník, taky prezenčák, a tvářil se potěšeně, že konečně uvidí závažný případ. Poslal jsem ho ven. Jak jsem si myl ruce, ohlédl jsem se po pacientovi, který tam stál v tílku a vojenských trenýrkách. V takových těch dlouhých, co měly nohavice až ke kolenům a co byly děvčatům k smíchu.
"Řekl jsem odložit, soudruhu svobodníku." - Udělal gesto, jako že mi všechno ukáže skrz vyhrnutou nohavici.
"Ale neblázni, člověče," povídám, "musím tě přece prohlídnout. Žádný strach, takových ptáčků jsem viděl celý hejna."
Stáhl si trenýrky, dlouhé tílko mu sahalo až pod hubené břicho. Zaváhal, povzdychl a přetáhl tričko přes hlavu. Penis visel smutně pod blonďatým ochlupením. Od kořene až po špičku byl modrofialový. - "Co´s dělal, člověče - praštil tě někdo - nebo si na něco nalítnul?" Vzal jsem to zhmožděné přirození do prstů co nejjemněji. Jacek zasykl a neodpověděl. Cítil jsem na bříšcích prstů horkost. Poručil jsem, ať se rozkročí a posvítil jsem si lampou na šourek z obou stran. Žádné viditelné poškození, ale při doteku varle i nadvarle taky bolestivé. - "Můžeš močit?" - Přikývl. Sebral jsem z poličky šampusku a přistrčil jsem mu ji.
"Ne, nikam nechoď, zkus to tady, nestyď se, aspoň pár kapek. Pálí?" - Řekl, že nepálí, spíš bolí. Přelil jsem obsah do zkumavky a prohlížel proti světlu. Moč byla zakalená a nahnědlá. Kluk neodpovídal, koukal do země..
"Tak se zase obleč. Kapavka to nebude - buď rád, musel bys vysvětlovat, odkud ji máš... Vypadá to, že tě slečna nakopla kolenem. Zatím si dávej studený obklad a napíšu ti prášky." - Chtěl jsem ještě dodat, že musí přijít znovu zítra a s ranní močí, že oba vzorky otestuji a porovnám, ale jak si pacient začal hlavu soukat do tílka, natočil se ke mně na vteřinku bokem - a já jsem zatajil dech: Na jeho zádech a hýždích bylo několik dlouhých, rudých podlitin.
"Prokristapána," řekl jsem, "co to máš na zadku? Počkej, nech to tílko nahoře." Přitáhl jsem si ho zpátky k lampě. Dlouhé, úzké stopy po nějakém nedávném mrskutu. To byl bejkovec nebo něco podobného. Ti blbečkové se po stráži asi nudí a mají roupy.
Vzal jsem do ruky blok receptů. "Mám sto chutí tohle hlásit nahoru, kamaráde."
"To ne, prosím. To nedělejte, pane doktore."
Vzhlédl jsem od psaní. Pane doktore! Kdy naposled jsem takové oslovení slyšel? Možná při promoci. Jacek se na mne díval s očima plnýma strachu. Ne, to nemůže být strach z bujné přesily mazácké party - vždyť i z jeho vojenského údělu zbývá sotva pár decimetrů! Takhle se dívá pes, který se bojí rozzlobeného pána... A náhle jsem si vzpomněl - major! Jak sem do ošetřovny přišel před odjezdem na cvičák! Jak se vytahoval s tím svým novým vyznamenáním!
Podal jsem Jackovi recept a dřevěnou špátli.
"Mast si musíš nanášet na záda, kam až dosáhneš." - Stál přede mnou oblečený, kanady v ruce. "Zítra přijď na kontrolu. Přineseš lahvičku s ranní močí. Prádlo musíš mít na sobě čisté, nejlepší by bylo vyžehlené." - Poděkoval a chtěl odejít.
"Počkej, svobodníku. Ty a paní Zámorská - do vašich hrátek mi nic není. Ale tohle vypadá jako sadismus. A každý sadista zkouší pokaždé víc. Dej si na paninku pozor. Nutí tě do něčeho?"
Stál se sklopenou hlavou a neodpovídal.
"Až se prapor vrátí ze cvičení a bude ve sprchách plno, nic neutajíš."
"Nesmím o tom s nikým mluvit." zašeptal. "Řekla, že včera to bylo naposledy."
"Jo, to se říká vždycky. Znám případ, kdy chlap na tohle doplatil životem. A byl to mnohem větší silák a kanec než ty. Pamatuj si mou radu: žádný škrcení, žádná kudla!"
"Ne, kdepak," řekl Jacek, "my si jenom hrajeme. Na paní a sluhu. Jako že musím nosit jídlo, učesat ji, stahovat jezdecký boty, líbat na nohy a tak. Nic to není, potom se všemu smějeme, ona za chvíli všechno svlíkne, nebo já ji musím svlíkat, rajtky, vestu a taky rukavice a opasek, pak si vlezeme do postele. Říká, že jí splňuju sny. Akorát se vzteká, když se udělám dřív než poručí - tím řemenem mě pak zlíská, musím to vydržet - potom se utiší a pláče, hladí mě a vyčítá si, že byla na mě zlá."
"Tentokrát to přehnala," poznamenal jsem.
Napadlo mi, že tohle nemůže dopadnout dobře, ale nechal jsem si to pro sebe.
"Dej si teď odchod, svobodníku. Zavolej dalšího."
Ve dveřích ordinace svobodník Jacek Powola ohlásil:
"V čekárně nikdo není, pane doktore."
A to jeho pane doktore byla poslední slova, která jsem od něho slyšel.

S návštěvou majora Zámorského u mne v ordinaci bylo nutno počítat vždycky : vešel bez klepání - sebevědomý hlas zvyklý rozkazovat, stejnokroj upjatý podle předpisů - ale něco u něho překvapovalo, například nosil stužku válečného vyznamenání za statečnost, kterou dostal v pětačtyřicátém od generála Svobody a kterou mu ostatní lampasáci u praporu strašně záviděli. Tu neměl žádný! Nebo když se smál: vějířky jemných vrásek u očních koutků se mu rozšířily a byl na něho docela milý pohled, řekli byste - v civilu by z něho byl sympatický, inteligentní, veselý člověk. Menší podsaditá postava, červený nos pijana, přišel, naznačil rukou, že o moje vojenské hlášení nestojí, vyhnal zdravotnického pomocníka z ordinace a pacienty z čekárny, usadil se za můj psací stůl a většinou začal nějakým vychloubáním. O té medaili jsem to slyšel několikrát, jak přechcal sovětského komisaře, "prostě jsem přísahal při Stalinovi, že je mi devatenáct - a to se mu óčeň nravilos." Chlubení bylo pouhou záminkou. Na konci takové návštěvy jsem psal různé recepty pro celé příbuzenstvo. Měl jsem strach, vysvětloval jsem, že bych ty lidi měl napřed vyšetřit, ale vždycky se rozkřikl, jestli chci být přeložen do ještě větší prdele, a tak jsem ho poslouchal, psal recepisy, obdivoval jeho vyprávěčský talent a občas - velmi opatrně - utrousil nějakou terapeutickou radu.
Takhle přišel toho jarního odpoledne taky: hlučně hodil na stůl v ordinaci velké, těžké, kožené pouzdro, vonící novotou, a zeptal se, zda vím, co v něm je.
"Kdyby pouzdro bylo menší, tak bych řekl, že pistole." řekl jsem a díval se na majora, který rozepnul chlopeň pouzdra a vyjmul z něho čtvrtmetrovou modročernou hlaveň se závěrem a krátkým zásobníkem. Podél zbraně byly nějaké silné dráty.
"Kdeže dráty!" posmíval se a narovnal rám přiklopený ke zbrani; najednou měla zbraň pažbu. Mířil na mě od boku, držel ten skládací minisamopal jednou rukou, smál se šťastně jako kluk, hrající si na vojáčky a vykřikoval na celou služebnu: tatatata ! tatata !
Pak mi začal vysvětlovat, že se jedná o novinku. Zatím se o tomhle automatu z české zbrojovky moc neví, dostanou ho asi jenom tankisti, možná taky kontráši, v zásobníku je dvacet nábojů, můžou se vystřelit jednotlivě nebo v necelých dvou sekundách všechny jednou dávkou, zkrátka něco mezi klasickým samopalem a automatickou pistolí, ráže sedmpětašedesát, model šedesátjedna, zvaný škorpión. "Je to takový žihadlo." dodal nakonec a položil škorpión vedle koženého pouzdra na stůl.
Tanky v kasárnách nebyly a v kontrašpionáži major Zámorský očividně taky nejel, na to byl moc ukecaný. Nezeptal jsem se, jak se k takové zbrani dostal, však mi to povíš sám, a taky ano, vyhrklo z něj : "Dostal jsem včera v Praze vyznamenání a tohle žihadlo k němu patří. Osobní čestná zbraň s podpisem ministra obrany! Předal mi ji soudruh generálporučík Volráb, doktore!"
Neměl jsem ponětí, kdo je generál Volráb a nesdílel jsem velitelovo nadšení, něco jsem ovšem řekl, jako srdečně blahopřeju! nebo - však si to zasloužíte! Vždyť jsme spolu dva roky vycházeli docela přátelsky, do zdravotnické branže mi nemluvil, ba naopak, podporoval moje žádosti o lepší vybavení, měli jsme dokonce v plánu rentgen. Prapor měl přes tisíc mužů včetně důstojnického sboru a navíc tady byly důstojnické rodiny, manželky, tchyně, děcka, semtam nějaký dědeček, všichni chodili do kasárenské ordinace, měli to kousek, zatímco do města půlhodiny trolejbusem, který jezdil jednou za čas, a navíc: v poliklinice bylo vždycky narváno.
Majorovy ruce láskyplně osahávaly škorpión, přitom se rozhlížel po ordinaci. Šel k umyvadlu a roztočil nad umyvadlem oba kohoutky a prstem zkoušel teplotu vytékající vody. Bylo jasné, že návštěva neskončila, že si chce ještě o něčem popovídat, ale že neví, jak začít.
"Mám jednoho známého," spustil a díval se na odraz vlastní tváře ve skleněných dvířkách skříně s lékařskými nástroji, "velmi dobrého známého - a ten známý má manželku, která... jak to mám říct, není moc zdráva."
V takové chvíli je lépe člověka nepřerušovat. Chce se svěřit, hledá ke svým myšlenkám vhodná slova a řeknete-li do toho něco, v dobré vůli prolomit jeho ostych, myšlenky prchnou jak vyplašené rybky a důvěra ve vás také.
"Kamarád by byl nerad, kdyby se něco vyneslo." dodal major. Odpověděl jsem, že lékařské tajemství se snad pořád zachovává.
"Nemáte tady, krucifix, něco k pití?"
Když jsem vytáhl ze spodního šuplete polní láhev, odmítnul padesátimililitrovou kádinku a loknul si rum rovnou z flašky. Utřel si knír o zápěstí a láhev mi vrátil.
"Vy si se mnou nedáte, doktore?"
Přišrouboval jsem uzávěr zpátky, řekl jsem, že ve službě nepiju a na co ta paní stůně.
"Jedná se o psychiku." Tón jeho hlasu zjihnul. "Měla těžký život." A tak jsem se dozvěděl, že se jedná o bezdětnou, asi čtyřicetiletou ženu, která za svobodna, když pracovala jako pokojská v hotelu, to byla samozřejmě mladší, poskytovala hostům speciální služby, odborně řečeno měla sklony k sadomachistické deviaci, vystupovala během schůzek jako dominantní partnerka, ukládala před souloží svým klientům tresty, uštědřovala výprask, všelijak je svazovala a poroučela.
Její nynější manžel - taky voják - býval jedním z jejích zákazníků, ale jak se to tak v životě někdy semele, čím víc udržujete nějaký vztah v tajnosti, tím více se vám ta žena líbí - on chtěl dělat vojenskou kariéru, povyšovali ho, při práci v armádě musíte taky počítat s častým stěhováním, a pomyšlení, že by se měl od ní odloučit, bylo natolik nesnesitelné, že se s dotyčnou nakonec oženil. Bohužel, ukázalo se brzy, že se stala chyba. Děti nepřicházely, ačkoliv oba byli po této stránce pečlivě vyšetřeni a shledáni jako normální pár, ale žena o dítě nestála, nemá k dětem žádný vztah a dokonce jsou jí děcka protivná. Kamarád se s tím smířil, žili spolu dál. Jak roky ubíhaly, manželka ho začala nutit v intimním životě k dřívějšímu stylu, a když jí připomněl, že před svatbou si slíbili - a to, prosím před více jak dvaceti lety - že se k těm divokostem nikdy nevrátí, tak... Vyvádí jako hysterka, vyhrožuje sebevraždou, pláče, telefonuje známým a stěžuje si na manžela - v poslední době dokonce odmítla chodit dál do zaměstnání. Co dělá?... inu, přes den spí nebo kouká na televizi, v noci bloumá po bytě, o půlnoci třeba nahází prádlo do pračky a budí celý panelák. Taky přestala vařit a uklízet a když jí navrhne manžel rozvod, tak se sesype, plazí se před ním po koberci, prosí o odpuštění a slibuje hory doly. Nějaký den seká dobrotu, pak začne mužovi nadávat, posmívá se mu, vzpomíná, jak dělával jejího otroka - a celá dohoda o nápravě se zhroutí. On ji pořád ještě miluje, omlouvá, uklidňuje, přál by si, aby se všechno vrátilo do normálu, jistě, mládí je pryč, s tím se nedá nic dělat, ale snad by se našla nějaká pomoc.
Major mě požádal o další lok rumu a zeptal se, co bych jeho příteli doporučil.
"Pokud se nechce váš přítel rozvádět, chtělo by to sexuologické vyšetření a nějakou moderní léčbu. V tomhle případě si nedovolím předepisovat cokoliv. Musí se poradit se specialistou. Problém vidím v tom, jak dámu přimět, aby takového specialistu navštívila."
Tvářil se zoufale. Zbraň, kterou jsem ze zvědavosti držel, abych ji potěžkal, si vzal, zastrčil ji do pouzdra a řekl ve dveřích:
"Aspoň napsat něco dočasně na uklidněnou, to by nešlo?"
"Pilulky sama brát nebude, musely by to být nějaké kapky, které by své paní manžel tajně přidával do čaje nebo do polívky."
Major souhlasil. Předepsal jsem haloperidolové kapky.
O svém opravdu dobrém známém a jeho ženě pak už nemluvil nikdy. Brzy na to vojsko odtáhlo do těch letních lesů. Znovu jsem majora spatřil až po dvou měsících. Byl mrtvý, ležel na podlaze ve svém obývacím pokoji a jeho škorpión tam ležel vedle něj.

Jedno je jisté: Jackovi někdo paní majorovou nepřál. Na vojně to chodí tak, že rozpis stráží je vypracován podrobně na celé léto, a protože spojení mezi kasárnami a letním výcvikovým táborem bylo spolehlivé, nebylo těžké dát veliteli praporu anonymní echo.
Milence vždycky překvapí neočekávaný příchod manžela. Kolik takových scének je v románech... Kdyby lidé víc četli... Nebo aspoň šli do divadla... Stejně tomu bylo i v ten sobotní letní podvečer. Přijeli. Mračno prachu. Majorův řidič dostal rozkaz zaparkovat služební džíp před věžákem a počkat, až co mu velitel křikne z okna svého bytu v devátém poschodí. V oknech bytu byly staženy tmavozelené rolety, nebylo se čemu divit, srpnové slunce pražilo na dům po celičké odpoledne a úplně stejné rolety chránily před slunečními paprsky všechna okna v celém domovním průčelí. Později řidič vypověděl, že dlouhou chvíli (pak to upřesnil: patnáct minut) nikdo z okna ani nevyhlédl a tak se šel schovat před žárem do domu. Stínu v domovním přízemí si moc neužil, za pár minut zaslechl v domě několik výstřelů jakoby ze samopalu, nejméně dvě krátké dávky. Kdesi se otevřely dveře a ječivý ženský hlas se rozléhal po schodišti a výtahovou šachtou. Voják prokázal velkou prozíravost. Rozběhl se k autu a přivolal vysilačkou pomoc z kasáren.
Zbytek tragédie by bylo možné si domyslet, kdybyste viděli v tom bytě to, co jsem spatřil já. Na místě už byla záchranka s lékařem, policie, vojenská policie, mě vlastně nepřivolal nikdo, pouze strážný přiběhl na ošetřovnu, zastihl mne právě při odchodu a řekl mi, že se něco stalo u majorů.
V pokoji ležel někdo na zádech. Zámorský měl prostřelený hrudník a krk. Obě stužky vyznamenání, na která byl tolik pyšný, byly nasáklé krví zrovna tak jako předek jeho letní bundy. Vedle mrtvoly ležel škorpion s přiklopenou pažbou. Kdepak je asi to pěkné kožené pouzdro... Míval ho na opasku, ale kdoví, zda s ním vůbec přijel.
Na nosítkách ležel Jacek. Ležel na břiše, hlava ofačovaná, prosakující krev, u něho chlapi ze záchranné služby. Známe se. Ptám se beze slov, pouze pohledem, zdviženým obočím. V bezvědomí, zásah do hlavy, jenom jeden. Druhý projektil asi prošel míchou, ale kluk žije, říká kolega z pohotovosti a dává paní Zámorské injekci do nahé paže. Ta sedí v ušáku, kolena se jí třesou v zimnici, má na sobě župan, světlemodrý průhledný šifón, pod ním nic. Chtěla skákat z balkónu, vysvětluje mi jeden z policistů, ale dveře na balkoně jsou horkem tak roztažený, že se nedají otevřít.

Rekonstrukce události byla nežádoucí. Jednak major Zámorský byl váženým členem komunistické strany a fronťák a jeho manželka byla taky v partaji, jednak třetí aktér byl sice živ, ale s doživotním těžkým následkem postřelení. Ani soud se nekonal, proč taky, nebylo koho obvinit a i kdyby - z čeho byste tyhle nešťastníky chtěli obviňovat? Kdo byl vrahem a kdo obětí? Otisky prstů na škorpiónu? Směšné... byly tam od všech tří, byly tam i moje, řidičovy, dalších obdivovatelů majorových metálů. Jistě, balistika... no a co? Kdo měl na tomhle případu zájem? Nikdo. Odložili to. Stejně děti neměli...
Přešlo pár let, změnila se doba. Vystoupil jsem z armády - něnravilos. Musíte si udělat nějakou speciální atestaci, kolego, nabádal mě můj nový šéf v civilní nemocnici, musíte se udělat pro tenhle režim nepostradatelný. Zajímá mě od jisté doby psychiatrie, pane primáři. Tak jo, pravil, to je do budoucnosti velmi slibný obor. Já vám zařídím postgraduál v Praze..
A tak jsme se znovu sešli, náhodou. Jacek Powola je klidný chovanec. Nemůže chodit, sedí na vozíku, občas zřízenec ho odtlačí do parku nebo k večeři. Nemůže ani mluvit. Občas pohne ukazovákem pravé ruky, jako když se mačká spoušť. Občas vydá z hrdla výkřik. Taky se dovede usmívat. Zase je léto. Každé odpoledne ve dvě hodiny, plus minus pět minut, přichází elegantní starší dáma, v průsvitných, splývavých, hedvábných šatech s hlubokým výstřihem, štíhlý pas zdobí řemínek, na nohách drahé kotníčkové botky s vysokým podpatkem. Přebírá od zřízence vozíčkáře Jacka. Zdejší ústav pro choromyslné má dlouhou tradici, stromy v parku jsou staré, vysoké, většinou lípy nebo javory. V korunách jsou spojeny do souvislé klenby, takže u lavičky je chládek. Žena sedí na kraji sedátka, vedle nemluvného muže s dlouhými šedými vlasy. Drží ho za ruku. V prstech má něco kovově lesklého. Nůžkami z manikúry stříhá svému milenci nehty.
Jako kdyby se celý příběh odehrál včera. Vidím znovu majora... Tu čestnou zbraň... Toho škorpióna, který ho uštknul, každého z nás, všechny.

Tím končí cyklus povídek z knihy "Zvěrokruh a jiné povídky". Povídky Petra Kersche otiskoval Neviditelný pes pravidelně každý měsíc po celý rok., tak jak zvířetníková souhvězdí postupně přebírala svou vládu. Autor nemá žádné astrologické ambice. Hvězdy mlčí. Světlo, které z nich vidíme, je pouhá fosilie. Nezbývá, než pochopit ta krásná jména jako symboly. Symboly lidských příběhů. Možná i toho vašeho příběhu.

*********************************
(Pan Kersch vydal vlastním nákladem nejen knihu Zvěrokruh a jiné povídky roku 2003, ale o rok dříve (rovněž vlastním nákladem) i sbírku povídek Zlatý časy - pozn. red.).








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.