Tato úvaha nebyla inspirována podobně nazvaným detektivním seriálem, ale na jejím začátku byly „hříšné“ úvahy Maxe Kašparů a Jiřiny Šiklové a hlavně dnešní děti, které vyrůstají ve směsi pohádek a pohádek-nepohádek, ve světě bez hříchů, který ale rozhodně není nebem a v uzákoněné beztrestnosti, ale ne bez trestuhodného konání a jsou z toho zmatené.

Co je to hřích? Nábožensky vzdělaných lidí je čím dál méně. Jsou solí země nebo solí v očích pokroku, který vyžaduje vzdělání v jiných naukách? (Požaduje znalce hříchů novodobých – člověkem daných – době poplatných!)

Pojem o klasickém hříchu je ale základním kamenem naší kultury i naší civilizace.

Rekapitulace vlastního konání (zpytování svědomí), přiznání viny, lítost, náprava a odpuštění. Takový postup znají a praktikují nejen lidé věřící v Boha, je to i duševní hygiena. Analogický postup funguje například ve firmách, kde na všechno jsou už předpisy (postupně bude tolik předpisů, že pracovat a pohybovat se ve firmách budou schopni jenom roboti), vše se analyzuje, vyhodnocuje, (shoda s dokumentací), přijímají se nápravná opatření – neříká se tomu hřích, ale nehoda, neshoda, porušení přepisů, porušení firemní kultury.

V běžné řeči je hřích např. sedět u počítače, když je venku hezky nebo nekoupit něco, co je ve slevě…

Hříchem se tu rozumí dobrovolné konání či nekonání, kvůli němuž člověk o něco přichází, škodí sobě i jiným. V náboženském pojetí je tu navíc překročení božských příkazů a zákazů a to je spojeno se zarmoucením nebo namíchnutím Boha, který pak může potrestat. V reálu si ale člověk vystačí, že se vytrestává sám.

Hříchy podle desatera jsou pořád ještě vrostlé do našeho vnímání práva a slušného chování –

psaného i nepsaného. Vedle toho je ještě formulováno sedmero hlavních hříchů, které jsou více ze života a srozumitelnější. Ale i na ně došlo – už se dneska za něco špatného nepovažují a všelijak se omlouvají.

A my už nehřešíme pýchou (jsme jenom sebevědomí), hněvem (jen spravedlivě reagujeme na nehoráznosti jiných: hněv byl součástí třídního boje a dneska je součástí klimatického boje – vzpomínáte, jak se hezky hněvalo děvčátko Gréta?), závistí (oprávněně bojujeme za rovnost – „všechno pro všechny“), leností (to je jen nedostatek motivace, stimulace nebo odpovídajících pracovních příležitostí), obžerstvím (to jen „na to máme“ a máme vysoký životní standard), lakotou (to jsou zákony trhu a ekonomiky), smilstvem (Co to vůbec je? Dneska máme nebo nemáme sex, manželství je smlouva jako každá jiná, děti-neděti, hlavní je neharašit a používat ochranu, nepoužívat násilí a případné úchylky nepotlačovat, ale řešit demonstrativně, legislativně nebo operativně – nikdy ne pejorativně)

Takže se teoreticky nehřeší a když se hřeší, tak to hřeší ti druzí okolo a nebo za to mohou ti druzí. Strom života si ale roste bez ohledu na řeči a prakticky to není tak černé.

I sedmero hříchů je vrostlé do našich životů a i do lidové moudrosti a do pohádek – do těch starých, nekorektních, kde je jasné a jasně pojmenované, co je dobro a co zlo, co je krása a co ošklivost, co je pravda a co lež, a kde se dobré skutky odměňují a zlé (hříchy) trestají. To jim dává nadčasovost, aktuálnost a hezký pocit bezpečí a jistoty a tím i přitažlivost pro děti i dospělé. Projděme teď ono sedmero z pohledu pohádek a přísloví. V pohádkách spolu svorně vystupují hříchy i jejich protiklady, které nakonec zvítězí – když to nejde jinak, tak i s pomocí pohádkových bytostí a kouzel.

.

Každý z těchto hříchů má svého garanta – čerta, ale ti jsou pohodlní a líní, tak často mají na to pokušování a zlé činění své lidi. A jak se říká: „Poturčenec horší Turka!“, tak i: „Počertěnec horší čerta!“

Pýcha! Pokušení povyšovat se nad jiné a ohrnovat nad nimi nos má na starosti čert Lucifer

Obranou proti pýše je pokora a zdravé sebevědomí: „Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj! Pýcha předchází pád!“ Pohádek, kde je hlavní postava pyšná a pak se napraví (princezna, princ, král, Ivan…), je hodně.

Hněv! Pocit prudké nevole až nenávisti vůči lidem i věcem neživým – toto má na starosti sám Satan. Mám podezření, že to on funguje jako editor všelijakých návodů k různým dnešním vymoženostem, kdy v mnohastránkových obecných textech, v mnoha světových jazycích, základní informaci o tom, kde a jak se to zapíná, je třeba hledat lupou – to se mu fakt povedlo – u toho mě opravdu berou všichni čerti.

Opakem je síla ducha, klid, nadhled, moudrost. „Hněv je špatný rádce. Vyřčené slovo ani párem volů zpátky nevrátíš“ Z pohádek, kde se někdo dal ovládnout hněvem a pak toho litoval připomeňme Polednici, Sůl nad zlato a všechny pohádky, kde postava v hněvu povolá čerta nebo vyřkne kletbu.

Závist! Tvoje štěstíčko je moje souženíčko! Opakem je přejícnost. Toto pokušení a zejména pak snahu o nápravu stavu má v kompetenci čert Leviatan. Ve rčeních je to: „Přej a bude ti přáno. Kdo jinému jámu kopá sám do ní padá!“ Z pohádek jsou to ty, kde se závidí a ubližuje, pomlouvá, vyměňují se děti za zvířátka, podstrkuje se otrávené jablko, věci kouzelné se nahrazují obyčejnými.

Z nepohádkového světa mě napadá příklad pásma Gazy, kde jedni závidí druhým mj. komfortní způsob života, ale místo užitečné práce, střádání a budování relaxačních center a pódií pro hudební produkce – budují tunely a od Boha nežádají tučnou kozu, jakou má soused, ale to, aby mu pošla.

Nestřídmost! Nerozumné a nadměrné užívání statků – plýtvání. Opakem je skromnost a selský rozum.

Pokušení k obžerství obsluhuje čert Belzebub. „Všeho moc škodí! Jez do polosyta, pij do polopita – budeš žít po dlouhá léta. Všeho s mírou!“ Pohádkový příklad nestřídmosti je Otesánek.

Lenost! Člověk se oddává nicnedělání a nic mu není milejší. Toto pokušení nám nabízí Belfegor. Opakem je pracovitost a píle. „Komu se nelení, tomu se zelení. Bez práce nejsou koláče. Ranní ptáče dál doskáče.“

Příkladem lenocha je líná Maruška z pohádky O třech přadlenách a i Honza bývá občas nejen hloupý, ale i líný.

Lakota! Neochota se podělit, touha mít stále víc a víc. Opakem je štědrost. Pokušitel se jmenuje Mamon. Zároveň to i označuje velké bohatství. „Kdo má hodně, chce mít ještě víc, nakonec nemívá nic.“ V pohádce O zlaté rybce to tak dopadlo.

Smilstvo! Nevěrnost nestálost či nestoudnost. Toto pokušení má pod palcem Asmodeus. A docela se činí, pokouší asi každého, v každém věku a prověřuje každý vztah a svazek ať už je na psí knížku nebo stvrzený před světskou mocí nebo před Bohem. Není na to totiž sám: „Kam čert nemůže, nastrčí ženskou!“ (Je to nekorektní, ale je to rčení lidové. Dneska by tam mělo (nelidově až nelidsky) být: … „nastrčí toho, kdo se cítí být ženskou, do pohlaví mu nešťouraje!“)

Ve starých pohádkách se o těchto neřestech autoři moc nerozepisují. Pouze v pohádce Tajemný pás od Boženy Němcové jsem narazil na to, že komorná princezny Kazimíry se proti její vůli kamarádila s mládencem, a že dokonce i o poctivost přišla, ale i tam nakonec láska zvítězila a princezna zrušila nesmyslné nařízení vůči svým služebným i vůči sobě a princezna a asi i ostatní děvčata skončily pod čepcem.

V pohádkách vystupuje výrazněji opak lásky neřestné a nepoctivé – láska věrná, čistá a vytrvalá, která musí překonat mnoho bolesti a strádání, vydat nepředstavitelné úsilí, aby se pak ti dva našli, vzali a pak spolu šťastně žili až do smrti. O žádných rozlukách, krizích, soudech o majetek a děti se v pohádkách nepíše. Je to asi proto, že ti dva si všechnu bolest a trápení vyberou předem a pak už je čekají jenom samé radosti. Anebo, že po tom všem co prožili, už jim ty – dneska nepřekonatelné – překážky a krize připadají nicotné.

Rčení o úzké a kamenité cestě a cestě široké a pohodlné asi platí i pro pozemské „nebe“ a „peklo“.

V dnešním světě je to totiž naopak – lásce a sňatku/nesňatku (o sexu ani nemluvě) nic nebrání (ani víra, ani rasa, ani majetkové a společenské poměry, jenom vlastní pohodlnost a vypočítavost) Mladí si užívají všech radostí a slastí, a když se pak vezmou, tak spolu mnohdy nešťastně žijí/nežijí až do smrti. Sňatku někdy předchází jen pár kliknutí na seznamce a s jeho zrušením je to pak podobné. Asi tu platí: „Co nic nestojí, za nic nestojí.“

Tak a všechny hlavní hříchy jsou za námi! Ve skutečnosti jsou s námi a před námi – ať už si je přiznáváme nebo je omlouváme.

Jsou z našeho života a s užitkem vystupují v pohádkách, dávají jim hlubší smysl, dávají vyniknout svým kladným protikladům. Pohádky, kde se nehřeší jsou mnohdy „o ničem“.

Existuje i jeden poučný příběh, ve kterém jsou zastoupeny všechny výše uvedené hříchy i jejich protějšky, ale ten si přijďte někdy poslechnout do muzea.