Je třetí tisíciletí. Představte si ale, že začalo teprve před pár lety (čtyřmi), a teď si ještě představte, že chcete být šoférem autobusu.

Cesta není tak složitá. Mimo jiné musíte předložit výpis ze své karty řidiče. Pak dáte - mimo služební postup, ale zákonně - řeč s vedoucím jisté autobusové garáže a zvíte, že není-li v oné kartě záznam ohledně alkoholu, nestřílí se. Z toho ne. Horší, a to daleko, by bylo, pokud jste už někdy „nadýchali“. Za volant autobusu vás taky vezmou, ale teprve po osmi letech.

Jak to líčím, zažil nástup do práce před dvaceti lety pan Oto Burger (*1974), a ve své právě vydané knize Příběhy z autobusu o tom vypráví. A jak byl teprve několik týdnů po projevení zájmu vyzván, aby absolvoval lékařskou prohlídku. Prošel. A psychotesty. Prošel. A vstupní kurz.

V tom kurzu jej zarazilo několik momentů. Zhruba třetinu zájemců už někdy předtím s autobusem jezdila, a copak o to, na tom by nebylo příliš zvláštního, ale návrat některých řidičů dokonce byl x-tý. To mohlo jít i přes desítku, ne-li desítky.

Za další je typické, jak moc a svorně všichni na tuto práci nadávají. Burger dospěl k závěru, že je modus ublíženosti snad přímá součást mozku velké části autobusáků. „Práce? Strašná. Podmínky. Děs. Prachy? Mizérie. Cestující? Kreténi.“

Kurz nepřipadal Oto Burgerovi moc těžký. Taky jím proplul - a nebyl to žádný tester či investigativní novinář, o práci měl skutečný zájem.

Pak absolvoval čtyři zácvikové směny, ne víc. Každou jiným typem vozu včetně autobusu kloubového, kde jsou ošemetná kola uprostřed, než si zvyknete. Než si zvyknete, klidně jimi dokážete nejen zavadit o obrubník, ale po obrubníku přejet.

Do té chvíle vozil OB „drogerii“ a zeleninu, takže bylo nově příjemné sledovat, že se náklad nakládá sám. Někdy i skladuje a štosuje. Historky Oty Burgera, musím říct, nepřekonávají, zážitky taxíkáře Jana Šnábla z tohoto deníku, ale autobusácká zkušenost za průzkum stojí. Příklad historky, jaké tu můžeme sbírat lopatami? Poslední nedělní spoj. Tma, blížící se půlnoc a třeskutá zima. Burger se rozjíždí s prázdným autobusem, což není nakonec nepříjemné. Tu ho ještě dobíhá muž (asi 25). Je vpuštěn, usedne a stane se, co řidič tušil od první chvíle. Bylo to od pohledu jasné. Muž je opilý a usne. Burger jej budí na konečné: „Jsme v Praze-Kolodějích.“

„Kruci! To vůbec neznám.“ A mladíkovi je zle. Burger bere telefon: „Snad najdeme rozumnej spoj. Kam potřebujete?“
„Sídliště Košutka.“
„Ani jsem netušil, že něco takovýho existuje. Jediná Košutka, kterou znám, je v Plzni.“
„No však. Kde jinde?“
„Ale víte, že jste v Praze, že jó?“
„Cože? Jak jsem se sem dostal?“

Burger přepíná IDOS na celorepublikový režim. „Z Kvasinský, to je taky zastávka, se autobusem 908 dostanete na Florenc. Odtud vám pojede na Plzeň autobus ve 4.25 ráno. Na Košutce budete ve čtvrt na sedm.“

Nic podobného se mládenci prý ještě nikdy nestalo. Burger: „Všechno je jednou poprvé.“

„Díky, jste moc hodnej, omlouvám se za zdržení.“ Burger jej co stopaře veze na onu zastávku Kvasinka a muž opakuje: „Vážně jsem to asi přehnal.“
„To se stane, hlavně dobře dojeďte,“ usmívá se OB.
„Aspoň že je víkend. Přijedu a celou sobotu prospím.“
„No, já vám nechci kazit plány, ale je pondělí, jedna hodina v noci.“
„Kruci. Já od šesti dělám.“
„To nevidím moc reálně.“

Hlavní typy historek soustředěných v knize? O opilcích, ale obyčejně ne takto slušných. Jak o indisponovaných mužích, tak o indisponovaných dámách. Za druhé jsou tu příběhy o nejnečekanějších změnách a záměnách tras a souvisejícím bloudění, ale vždy zdárném vyřešení bludu. Najdeme taky příhody, jejichž zaznamenání lze nazvat vyzrazením sprosťárny, a záležitosti neapetýtlich, ale je fakt, že někdo je umí podat decentně; Oto Burger určitě.

Méně je historek o pokusech o podvod při placení, jako když je někomu šedesát a hraje sedmdesátníka, a pozor, byli-li tu příběhy o revizorech, dodatečně je autor asi odstranil. Proč tu nejsou, nevím, ale nabyl jsem dokonce pocitu, že OB revizory nemá rád.

V zastávce Michelangelova nastupuje žena kolem čtyřiceti. „Dubeč!“

„Dvacet čtyři korun,“ tisknu jí jízdenku. Šátrá v kapse, až vytáhne lítačku a přiloží ji ke čtečce: „A když mám pražskou?“

„Tak to nebudete platit nic,“ skřípu zuby a plný radosti z hladkého průběhu odbavení nadšeně stornuji jízdenku.

„No jo, ale já jedu do Dubče.“

„Ano, to jsem pochopil. Jízdenku do Dubče vaše lítačka obsahuje.“

„Ale já mám jenom Prahu.“

„To je v pořádku, Dubeč je pražskou městskou částí.“

„Jo? A odkdy?“ ptá se dáma se znatelnou arogancí v hlase.

„Od roku 1974. Můžete si postoupit do vozu? Rád bych se ještě dnes rozjel.“

„Už jdu a vaše věc. Vy budete mít manko, mně je to fuk,“ odsekla a vnořila se do autobusu, štěbetajíc cosi o debilních autobusácích, kteří dělají z lidí dementy.

Autor párkrát opakuje úsloví „dneska jsem blbej jako lopata žížal“, ale přehání. Skutečně nemyslící jsme vždy my, cestující. Takže je často třeba na nás s bandurskou. V téhle knížce se mj. poučíme, jak šikovně a gentlemansky se vyhazuje z vozu chlap, jemuž vadil cizí řvoucí fakan. Už od nástupu k Dopravnímu podniku byl OB ujišťován, že o svůj vrozený optimismus přijde, ale uplynulo dvacet let a stavu toho se nedočkal. Stížnosti na něj zatím přišly čtyři. Má dvě dcery a píše o své práci pátý rok; z toho hlediska se patnáct let zabíhal.

Nezná nikoho, kdo by o lopotě autobusáků takhle referoval, a současně pracuje jako zastupitel v místě bydliště a tamní kronikář. Je taky fotograf, a jak na sebe prozradí, nejčastějšími tématy jsou u něj „urbex, portrét, street, topless a akt“. Fotografie sdílí na sociálních sítích, i když ne všechny, a Pražský dopravní podnik zaměstnává tisíce řidičů a často mají pozorovací talent. Ale psát? Oto je unikát. Nejméně mezi autobusáky. Ale sami autobusáci jsou unikáty mezi lidmi, a tak je náš autor unikát všelidský.

Oto Burger: Příběhy z autobusu. Ukončete nástup a jedééém! Vydalo nakladatelství nastole. Brno 2024. 176 stran.

Příběhy z autobusu - Oto Burger | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví