Kniha zdaleka neřekla poslední slovo. Dál se vyrábí. Mnozí je dokonce čtou. Listovat knihou je podle mě zdravější než „sjíždět“ na mobilu facebookové informace, ale samozřejmě musíte vybrat knihu jisté úrovně. Přinejmenším Robinsona. Když si vezmete na ryby Kapitál, tak vás to udolá. Ale kniha žije, a to přesto, že skončila. Něco totiž může žít a už být mrtvo. „V životě hra pokračuje i po matu.“ To neřekl Mario Puzo, to řekl Isaac Asimov, a platí to i pro knihy.

Nejpozději v devadesátých letech přišel mat. Přinesl ho web a mobil a každý si pamatujeme, kde jsme byli, když se začala hroutit Dvojčata (já doma v kuchyni), ale ne každý víme, kdy šly do kelu knihy. Ani já si přesně nepamatuji datum (žádné není) a vidím jen obraz a mám onu zkázu propojenu s rychlíkem. S vlakem. Jsem totiž zvyklý si brát do vlaku knihy, a někdy je ani nevybalím, ale jistota je jistota. Ve vlaku se vždycky četlo, i když se tam samozřejmě dá taky klábosit se spolucestujícími, a třeba si vzpomínám, že jsem - někdy roku 1983 - cestoval se spolužákem Západním expresem do Prahy či z Prahy a že jsme s tímto dnešním architektem cestu prokecali, ale stejně jsem skoro neodložil malou knihu, kterou jsem původně měl připravenou, než jsme se potkali. Oba jsme studovali nějaké školy a nebylo nám ani dvacet a on sice knihu mimo tašku neměl, ale mou si se zájmem prohlédl a chvíli jsme klábosili taky o ní. Byla to doba, která se už nevrátí, a já bych tu dobu mohl popsat skrze svět tohohle mého kamaráda Honzy, který měl doma v Nepomuku knihovničku, anebo byla částečně jeho rodičů, a naprosto vážně, s úctou hovořil o románu Hrbáč.

Hovoří o tomto románu ještě dnes kdokoli? Začínám smutně pochybovat. Je to relativně tlustý spis a jistě, Alexandra Dumase pořád ještě zná každý, ale Féval se jeho výšin dotýkal a obdivu hoden je. Hrbáč byl ostatně mnohokrát zfilmován a většina lidí se spokojí s tím a přiznávám, že jsem ho nedočetl. Zrovna budoucí architekt Honza Tyml mi jej půjčil a ne že by se děj příliš táhl (trošku jo), ale nějak nakonec nebyl čas a svazek mám sice doma, ale dočtu ho ještě? Kdo ví. Hned několik filmových adaptací Hrbáče se mi líbí, ale čtu jiné knihy, a ve vlaku jsem tenkrát držel Flammariona, ale ani toho už nikdo nezná. Já i Honza jsme jím listovali se zájmem a opět i jistou úctou. Za socialismu se nevydával, nebyl však přímo protistátní, takže jsem ho za pár šupů koupil v nějakém antikvariátě a asi taky nedočetl. Mám ho ještě vůbec? Nevím, ale zemřelo to někdy v druhé polovině devadesátých let a na tu chvíli neumím zapomenout. Nebyl tam už Honza, ale jen kupé, já a nějaká dívka. Náhodou jsme se vezli expresem proti sobě a nemohl jsem pochopit, že se celou cestu dívá do mobilu. Zažil jsem ten den podobné chování poprvé a stále pamatuji, jak jsem si říkal: „V Berouně už jistě odloží mobil a vytáhne časopis. Nebo knihu, dokonce.“ Nestalo se a dnes je tohle samozřejmě masové a normál, ale všecko bývá jednou poprvé a mám zvláštní pocit, že ta dívka tenkrát knihy zabila. „Neversův bod,“ jak by napsal Paul Féval. Hotový Neversův bod mezi oči, hm, a co uděláte jednou…

Na druhou stranu musím uznat, že se knihy, i kdyby prostřednictvím čteček, hltají i ve vlacích dál a že to zdaleka neskončilo ani po matu a jede se a vybavuji si syna, když mu bylo asi dvacet, což je pár let, jak ve vlaku vytáhl Farmu zvířat a vedle tam seděl jiný student a hned něco prohodil a rovnou věděl, o co ve Farmě jde. Fajn. Ale farma knih je ohrožena a vývoj spěje k něčemu, co snad intelekt nezdevastuje, nebo aspoň věřím, že ne, ale… nebude to už knižní.

Neversův bod:

Hrbáč 10 poslední souboj