ZAMYŠLENÍ: Všude se svítilo
Obloha byla modrošedá, měsíc, trochu větší srpek, se co chvíli zahalil do tenkého závoje mraku.
Na hřebenu se černal les a ostré obrysy smrků kontrastovaly s jemnou září vzdálených světel na Smržovce.
Na jednom smrku, až nahoře, seděla hvězda. Určitě věděla, proč tam je. Dívala se dolů a kouzlila stříbrný úsměv. Druhá se krásně chvěla nad Kozákovem. Na celém nebi byly jen dvě.
Ale svítilo se všude!
Nad neposekanou loukou, která už žloutne a jejíž nazlátlou barvu je vidět i v noci, létali oni. Poletovali sem tam a svítili a svítili. Jejich malinké lucerničky zářily do tmy. Někteří se už unavili, seděli v trávě hned vedle silnice a vypadali jako drahé prsteny, které právě někdo upustil, aby se mohl ve tmě podívat na jejich oslnivé kamínky.
Všude bylo ticho, jen jeden pes zaštěkal. Asi se divil, proč jdu ke schránce v noci.
Na rozcestí pod lampou rozverně tančil noční motýl. Byl tak zaujatý svou hrou, že ani svatojánky nemohl obdivovat, možná je ani nepostřehl.