ZAMYŠLENÍ: Vázička a zajíc
O Velikonocích mi malá Julinka utrhla "kyti" - dvě řeřichy. Mám je ještě ve vázičce.
V těch dvou kytičkách je Julinka v sladkém úsměvu. Je to dárek z drobounkých ručiček, je jako kouzelný polibek, kterého se nevzdáváme, jako úžasně čisté vyznání, jako pozlacená pohádka. Je skoro svatý.
Když se dívám na "kyti", trochu se zasním. Vidím modrooké děvčátko s malým růžovým kočárkem, v němž veze plyšového zajíce. Říká mu králík. Chápu to. Po Praze přece zajíci neběhají a možná, že nejsou ani v ZOO.
Zajíce, čili králíka, jsem před Velikonocemi musela trochu opravit. Něco už pamatuje. Měl uvolněné oči, utržené ucho, odřený nos, zmačkanou kravatu a jedna noha mu visela na nitce.
Byla to užitečná práce. I starší zajíc může mít hezké svátky !
Taková jízda v růžovém kočárku, to bylo přesně to, po čem léta toužil! Co se načekal, až uvidí zase domy, zahrady, kytičky, stromy, ptáčky, pasoucí se koně, auta, výletníky se psy a malé koledníčky z pomlázkami. Konečně ho objalo slunce a ucítil tisíc vůní jara.
Teď si odpočine na gauči a za nějaký čas k němu zas přijede ta líbezná návštěva s dětským kočárkem. Uslyší tolik nových slovíček a dojmů!
Jednou třeba Julince také někdo malinký přinese petrklíče, semikrásky, řeřichy nebo pomněnky. Dá si je do vázičky a bude mít ty nejkrásnější jarní svátky. Chce se mi věřit, že ani ona vázičku s rukou a růžovým kalíškem nikomu neprodá.
