ZAMYŠLENÍ: Po mostě šel jsem, srdce bráně
Po mostě šel jsem, srdce bráně,
Dát sbohem jsem musel v jedné bráně
A v druhé musel dáti sbohem.
Nerad a zřídka se vyznávám z toho, že mám rád Prahu a že mám rád Jaroslava Seiferta. A že bych tam chtěl žít, dokud to půjde, a hledat po antikvariátech odložená stará vydání Seifertových veršů, které kdysi někdo někomu dal a ona jej i knížku pak po použití odložila a knížku prodala do antikvariátu. Nebo třeba zbyla v knihovně po dědovi, ohmataná a potrhaná, a nikdo v rodině ji už nechtěl číst.
Knížky v antikvariátu vesměs vydechují osudy, o kterých se nám nesní, osudy bizarní a složité, a lidé, kteří je prožívali, jsou také už takoví ohmataní, minulí, včerejší, a neumí s Windows a potřebují k pohybu hůlku. V antikvariátech není však jen smutek, je tam i historie národa a spisy Arnošta Kolmana a dobrodružství sovětských rozvědčíků a vše, co bylo odhozeno novou dobou.
Chodím po Praze a říkám si Seiferta, i když se to nehodí. Po mostě je možné chodit, ale bránit se musí ne srdce, o to nikdo nestojí, ale hlavně peněženka, aby nám ji rumunští turisté nevyfoukli z kapsy nebo abychom si nekoupili něco strašlivě předraženého a k ničemu, ani jako vánoční dárek se to nehodí, leda někde v Němcích.
A dívky, Bože, které hvězdě
Svěřím tu kroky v kamení
Potkával jsem je na Újezdě
Pak vešly už jen do snění
Hle, tu je jedna, cupitá si
Před klášter svaté Voršily
A strach mám, co pak řekne asi
Zda shrne rukou z čela vlasy
Ten obraz na zdi spatří li
To není hlava Jochanána
A je to ještě větší hřích
Na mělké míse nese panna
Dvé vlastních ňader uťatých
Dívky po Praze chodí, což o to, a cupitají, některé, pokud neměří metr osmdesít šest, pak spíše rázují Jen tu sochu na klášteře Voršilek jsem marně hledal, Voršilky nebo někdo jiný ji zvětralou odnesl, aby neurážela západní turisty, a dal tam nějakého jiného svatého, nebo svatou, bez znamení mučednictví i bez upomínky na prastaré sadisty. Socha tam bývala, a není. Hledal jsem ji Zbraslavi mezi barokními sochami, ale není tam.
Všechno je jinak, poesie je zbytečná, protože už nepopisuje pravdu. A možná ani ty verše si nepamatuji přesně.
Dát sbohem jsem musel v jedné bráně
A v druhé musel dáti sbohem.
Nerad a zřídka se vyznávám z toho, že mám rád Prahu a že mám rád Jaroslava Seiferta. A že bych tam chtěl žít, dokud to půjde, a hledat po antikvariátech odložená stará vydání Seifertových veršů, které kdysi někdo někomu dal a ona jej i knížku pak po použití odložila a knížku prodala do antikvariátu. Nebo třeba zbyla v knihovně po dědovi, ohmataná a potrhaná, a nikdo v rodině ji už nechtěl číst.
Knížky v antikvariátu vesměs vydechují osudy, o kterých se nám nesní, osudy bizarní a složité, a lidé, kteří je prožívali, jsou také už takoví ohmataní, minulí, včerejší, a neumí s Windows a potřebují k pohybu hůlku. V antikvariátech není však jen smutek, je tam i historie národa a spisy Arnošta Kolmana a dobrodružství sovětských rozvědčíků a vše, co bylo odhozeno novou dobou.
Chodím po Praze a říkám si Seiferta, i když se to nehodí. Po mostě je možné chodit, ale bránit se musí ne srdce, o to nikdo nestojí, ale hlavně peněženka, aby nám ji rumunští turisté nevyfoukli z kapsy nebo abychom si nekoupili něco strašlivě předraženého a k ničemu, ani jako vánoční dárek se to nehodí, leda někde v Němcích.
A dívky, Bože, které hvězdě
Svěřím tu kroky v kamení
Potkával jsem je na Újezdě
Pak vešly už jen do snění
Hle, tu je jedna, cupitá si
Před klášter svaté Voršily
A strach mám, co pak řekne asi
Zda shrne rukou z čela vlasy
Ten obraz na zdi spatří li
To není hlava Jochanána
A je to ještě větší hřích
Na mělké míse nese panna
Dvé vlastních ňader uťatých
Dívky po Praze chodí, což o to, a cupitají, některé, pokud neměří metr osmdesít šest, pak spíše rázují Jen tu sochu na klášteře Voršilek jsem marně hledal, Voršilky nebo někdo jiný ji zvětralou odnesl, aby neurážela západní turisty, a dal tam nějakého jiného svatého, nebo svatou, bez znamení mučednictví i bez upomínky na prastaré sadisty. Socha tam bývala, a není. Hledal jsem ji Zbraslavi mezi barokními sochami, ale není tam.
Všechno je jinak, poesie je zbytečná, protože už nepopisuje pravdu. A možná ani ty verše si nepamatuji přesně.
