19.3.2024 | Svátek má Josef


ZAMYŠLENÍ: Otce i matku svou…

30.5.2023

1.6. je Světový den rodičů

Nečti milý čtenáři, nejsi-li otrlý, neboť tohle bude něco mezi hororem a absurdním divadlem. A jde přitom o tak milý a nevinný den, jako je první červen - býval to Mezinárodní den dětí, jak si pamatujeme, když jsme byli malí. Od roku 2012 je ale zároveň i Světovým dnem rodičů, což je vlastně přirozené, neboť rodiče a děti patří k sobě jako slepice a vejce: každý rodič byl kdysi dítětem, které mělo rodiče, jež byli předtím dětmi. Spojovacím momentem by tu – jak jinak – měla být láska.

Měla, ale opravdu tomu vždycky tak bývá? Je moc pěkné, může-li o svých rodičích říci někdo to co kdysi Hana Zagorová: „Měli přirozenou úctu a autoritu, která se nepotřebovala opírat o křik a výprasky.“ Šťastná to žena, chtělo by se mnohým dodat, co na křiku a výprascích vyrůstali. Nebudeme si nalhávat, že nejsou rodiny, kde mají rodiče zato, že dítě je jejich majetkem a mělo by být jakousi jejich kopií. Takové toxické prostředí je pak pro budoucnost rodu fatální – jedinci v dětství nějak rodiči týraní nesou si trauma po celý život v sobě a mnohdy pak totéž dělají i dětem svým, jakkoli si to ani neuvědomují. Stejné chyby se tak generacemi předávají dál a dál…

Horor začíná

Mám jednoho takto postiženého známého, jedináčka v dětství patřičně rozmazleného a také velmi zkrátka drženého, přesto (či proto) nakonec pro život katastrofálně nezpůsobilého. Je to hodný kluk, ale poněkud nepraktický. Svého handicapu je si vědom. Kdysi mi řekl, že se mu máma za zkažené dětství ve stáří omlouvala s tím, že oni to holt jinak neuměli, protože u nich doma to jiné nebylo. Na svoji matku vzpomínala odjakživa s nenávistí a její smrt přešla bez slzičky, před vlastní smrtí však náhle obrátila a to ho pak budívala nočními telefonáty, že chce maminku.

Když zemřela, přešel to bez slzičky i on. Zato ale hrozně brečel za kamaráda, co zesnul ve stejnou dobu, a tak měl ten sběratel netypických zážitků další takový do sbírky, když absolvoval obřad v místním krematoriu v jednom dni dvakrát. Byla-li mu ale smrt matky lhostejná, ne tak ta otcova, již si nakonec už otevřeně přál a snad proto ona potom ještě léta ne a ne přijít, ač na to již stařík roky dávno měl a vedle toho i těžkou cirhózu jater, prostě medicínský zázrak.

Ano, hrozné. Já čtenáře varoval; to jsme ale stále teprve na začátku nešťastníkova vyprávění o tom, jak to také může mezi rodiči a dětmi někdy vypadat. Vzpomínky na dětství zůstaly mu po celý život černou můrou plnou zákazů, trestů a tvrdého režimu ve službách jediného: co nejlepších školních výsledků. Když pak konečně dospěl, nikdy nedohnal již jistou zaostalost vůči vrstevníkům a vedle toho bylo mu dáno trvale ještě odrážet urputnou snahu stárnoucích rodičů stále mu život řídit – vím, co říkám, protože tehdy jsem je poznal i já a mohu potvrdit, že zatímco matka byla „jen“ primitivní žena ve všem spoléhající na úsudek manžela, ten byl – řečeno stručně výstižně – ambiciózní pošuk.

Za jakou cenu ctít stáří?

Tak to za věčně se opakujících problémů překlepávali tři desetiletí, než ze starých byli už starci a sám mladý začal být seniorem. Stařec tedy nakonec ovdověl a tím získalo trápení mladého zase jiný rozměr – otec se svému celoživotnímu alkoholickému koníčku oddal již zcela a když mu mladý s manželkou na střídačku chodili do bytu poklízet, nakupovat, vyzvedávat špinavé prádlo a mýt záda, bývali svědky dalších a dalších krvavých šmouh na zdech a tmavých podlitin všude po těle staříkově, jak se to obzvláště projevuje u lidí stižených cirhózou a doma se každodenně ode zdi ke zdi potácejících. Dvakrát mu zachránili život, když jej na poslední chvíli nechali odvézt záchrankou poté, co mu organismus zcela zkolaboval a on přestal brát mobil – vlastně mu tím tak trochu křížili plány, neboť neustále mluvil o tom, jak chce zemřít. Když se to nepovedlo, konečně souhlasil tedy s umístěním v domově důchodců.

Tehdy se ale mladý dočkal od otce jednání, které ho zdrtilo již zcela: než šel totiž do starobince, stačil ještě svému mladšímu bratrovi, jež se po smrti švagrové (s níž se za jejího života ani trochu nemuseli) aktivně začal angažovat v roli ochránce starce proti nevděčným mladým (“vy jste mu koupili nevhodný mobil, my jsme mu museli koupit lepší“), prodal garáž v ceně bratru půl milionu za dvě stě tisíc. Mezi mladým a jeho strýcem tím pochopitelně styky skončily a marně mladý hořekoval, jak mu to táta mohl udělat – před lety totiž, když matka zemřela a syn se s otcem sešel u notáře, považoval za morální se svého podílu v jeho prospěch vzdát. Jen tím mu ale – jak se teď ukázalo - umožnil garáž, s níž by jinak tatík hnout nemohl, pod cenou bratrovi přenechat. Za blbost se platí…

Krajně nerad plnil mladý u starého v domově důchodců každotýdenní návštěvní povinnosti. Tím méně, že kdo byl někdy u nemocného cirhózou, ví, jakým zápach trvale takového pacienta doprovází. Neměli si naštěstí – jako celý život – moc co říci a starý mladého příliš nezdržoval. Pak přišel covid a neočkovaný syn do domova nesměl (což ho příliš nemrzelo), a tak viděl otce naposledy půl roku před jeho smrtí. Kdoví, zdali si mezitím ten někdy vzpomněl, jak třicet let předtím rok v blázinci umírala jeho matka, za níž tam žádný z jejích tří synů nikdy nepřišel.

Když tedy otec konečně zemřel, mladý s obavami tři měsíce čekal, než bude moci vyřídit dědictví. Nebyl si jistý, nepotká-li se u notáře se strýcem a nezjistí-li, že vedle garáže přišel po rodičích i o byt. Naštěstí tam strýce nepotkal, zesnulý závěť nezanechal a jedináček zůstal tak být jediným dědicem; zachvátilo ho vůči předkovi ne snad odpuštění, ale určitě alespoň jisté smíření. Předčasné, jak měl ale zjistit…

Trampoty s urnami

Otcovu urnu konečně vyzvedl a šel s ní do lesa, kde na svého manžela čekala již sirotkova matka, aby je tam spolu vysypal, jak si starý přál. Zde je třeba vysvětlení: jak známý vzpomínal, otec sice nikdy ložnici se svojí ženou sdílet nechtěl, ale potom s její urnou už ano, neboť ta k jeho popíjení nic nenamítala. Léta stál tedy popel na skříni, než šel starý do domova důchodců a byt do pronájmu. Kam s urnou? Na rozdíl od otce ji mladý mít doma netoužil. Vyhledal tedy pietní místečko na kraji blízkého lesa, hned vedle hřbitova, že tam matku vysype a manžela za ní přidá, až přijde jeho čas. Jenže ouha: ve filmech vždycky vídáme, jak pozůstalí sejmou víko, asi jako kdyby otevírali krabici s kakaem, a sypou – realita se však ukázala být taková, že víko bylo důkladně přilepeno, takže nešťastníkovi nepomohly ani klacíky, ani jediný kovový nástroj, co u sebe měl, klíče. Matka v urně nedobytná – nebylo lze jinak, než ji prozatím vhodně někde ukrýt. Našel tedy poblíž nenápadný dolík, místo pro houbaře marné, pro odskočivšího si za tělesnou potřebu zase nevhodné kvůli viditelnosti z blízké pěšiny, hotová džungle, kam jistě nikdo nepřijde.

Čekala tam tři roky a my se nyní vraťme zpět na začátek předchozího odstavce, kdy sirotek otcovu urnu vyzvedl a šel s ní na staré místo do lesa, aby vše uzavřel podle hesla „konec dobrý, všechno dobré“. Ouha však: džungle, jež tam odjakživa nerušeně bujela, dosáhla mezitím téměř k drátům elektrického vedení a příslušný podnik zasáhl. Zmateně známý pobíhal po vegetace zcela zbaveném terénu a marně hledal urnu, jež už v dolíku ani nikde okolo nebyla. Nakonec ji naštěstí našel volně opřenou nedaleko u stromu, a tak se dvěma urnami dále do lesa zašed, spokojeně vytáhl šroubovák, dobře již jím tentokrát vyzbrojen, aby mohl předky z plastového zajetí osvobodit. Matku otevřel celkem lehce, slušná dávka popela i s kusem jakési kamenné snad strusky vysypala se do listí. S otcem se však mordoval jak to jen šlo, a přesto to vůbec nešlo – tady zřízenec v krematoriu lepidlem obzvláště nešetřil. Zoufalstvím už naplněn, mnoha marnými pokusy zpocený, sevřel nakonec pevně urnu vkleče mezi koleny a oběma rukama vší silou zapáčil tak, že víko znenáhla vyletělo mu do obličeje i s popelem, na rozdíl od toho předchozího velmi čerstvou spáleninou intenzivně čpícího. Známý je totiž opravdu sběratel netypických zážitků.

Zbytky nemilovaného zploditele se sebe otřepav, odcházel tedy z lesa doslova otřesen a myslel si, že tím už to konečně všechno skončilo. Mýlil se: ve spořitelně zjistil, že otcův účet je o dvě stě tisíc chudší. „Vyrovnání za garáž,“ stálo v komentáři k transakci. Výběrce hotovosti: strýc. Ukázalo se, že starý - než totálně znemohoucněl – mu ke svému účtu poskytl dispoziční právo, byť je přitom nikdy nechtěl dát synovi se snachou. Za neomezený přísun slivovice i do domova důchodců, již v chalupě strýc odnepaměti načerno pálil, mohl si tak dodavatel rovnou vybírat platby sám. Povedený příbuzný musel pak ukradené peníze neochotně vrátit až na zásah synova právníka. Tohle prostě nevymyslíš, to mohl napsat jen život sám.

Namísto závěru

Některý čtenář si možná řekne, že ten mladý musel být možná taky trochu hajzlík, když táta udělil přístup ke svým penězům raději bratrovi. A koneckonců že měl třeba i své důvody k tomu, aby mu již předtím prodal garáž za hubičku, vždyť mladému za ni jakési – byť nevelké - peníze na účtu přece jen zůstaly a že se i ty pokusí strýc ukrást vědět přece nemohl…

Bůh – a diskutující čtenář – suď…

Na jednom se nicméně myslím shodnou všichni: dotyčný žádné děti nezplodil (i v tomto byl jeho život netypický) a to je moc dobře.

SEN POTÉ a jiné příběhy

Kdo má rád horory, ten si je může objednat na této adrese. Snově rozmazaná skutečnost zamotá mu občas hlavu, jinde se zas zasměje. Vcelku se hlavně dobře pobaví a snad v něm zůstane i cosi trvalejšího…