Už máme jaro se vším všudy. Jabloně, šeřík a černý bez již mají něžná poupátka, třešně kvetou a voní. Všude kolem je tolik odstínů zeleně, že se to ani popsat nedá. Obloha blankytně modrá a na ní bílé obláčky; přesně taková, o jaké psal K. H. Mácha.

Světlezelené buky a břízy se skoro dotýkají nebe, pod nimi sasanky a na bahnech žluté blatouchy.

Šla jsem se s kocourkem Romeem projít na velkou louku. Ze všech okolních stromů se ozývali ptáčci. Někteří pěli krásné melodie, někteří jim trochu přizvukovali, jiní jen tak něco podotkli, ostatní křičeli a dokonce se překřikovali. Každý chtěl ukázat, co umí. Bylo v tom zvláštní kouzlo sborového zpěvu, ke kterému netřeba not. Projev individuality i nádherná souhra. Něco velebného - dokonalý ptačí koncert pod širým nebem.

Blížili jsme se k lesu, odkud se ozvala i kukačka, letos poprvé.

Na vysokém pařezu stál kos a na celé kolo zpíval předlouhou píseň, snad milostnou i zbožnou. Uchvátilo nás to.

Všimla jsem si, že Romeo zůstal stát, ještě více nastražil ouška a bystře a vzrušeně pozoroval toho kosa. Párkrát se i olízl.

Navrhla jsem, abychom šli domů. Romeo poslechl, i když se mu moc nechtělo. K chalupě kráčel důstojně jako velká šelma a celou cestu natahoval uši, aby nepropásl dalšího zpěváčka.

Já i Romeo jsme byli koncertem nadšeni. Oba jsme si ten zpěv vychutnali, ale každý z jiného důvodu. Každý po svém.

K obhajobě Romea ještě pár slov Williama Shakespeara:

.....Vždyť nic tak zlého nehostí náš svět,
co by mu nebylo i na prospěch,
a jaké dobro může země mít,
aby se nedalo i zneužít?