Dvě hrdé výzkumné lodě, jejichž jména jsou povědomá snad každému. Obě zmizely v Arktidě. Dávná záhada. Teprve nedávno částečně vyřešená. Najde se skutečně málokdo, aby neslyšel za celý život o kapitánu Franklinovi. Podle Terroru se jmenuje i objemný sci-fi román Dana Simmonse, vydaný taky u nás. Nato načtený; vznikla mistrná audiokniha za účasti celé plejády herců (https://www.audiolibrix.com/cs/Directory/Book/3441/Audiokniha-Terror-Dan-Simmons). Existuje také televizní seriál.
Terror měl na vlnách souputníka: Erebus. Toto plavidlo a jeho historii lze pro změnu poznat díky stejnojmenné non-fiction Michaela Palina s podtitulem Příběh ztracené lodi. Originál objemné knihy vyšel v Anglii před čtyřmi roky, ale my se rovnou vraťme dvě stovky let proti proudu času: Erebusje vypouštěn z doku (1826) a ještě před nešťastnou Franklinovou expedicí jej čekají plavby, díky kterým se ocitne na „hlubokém“ jihu; dotkne se Antarktidy.
Teprve později, roku 1848 se sesterské lodě T a E vypaří během hledání Severozápadní cesty, tj. „horní“ splavné spojnice mezi Atlantikem a Pacifikem.
Se záhadou uplynula takřka celá století. A pak se vrak Erebu konečně našel (2014). Je zlověstně rozlomen v oblasti zádi, pokryt několika vrstvami vegetace. Jenom příď zůstala díky ledu/mrazu nedotčena. A sestra jménem Terror? Objevena dokonce až roku 2016.
Michael Palin (ano, opravdu jde o známého herce a komika) uvádí práci citací z nejlepšího Conradova románu Srdce temnoty. Nato - stránku po stránce - zkoumá - v 18 kapitolách - trasu obou lodí, ale snad ještě zaujatěji celé životní dráhy mužů, kteří se plaveb na Erebu zúčastnili.
Osudy kapitánů Johna Franklina a Jamese Clarka Rosse, který už předtím velmi solidně zmapoval většinu Velké jižní bariéry. Jenže nic naplat, strašlivá katastrofa pozdější výpravy tam na sever zastírá navždy veškeré předchozí úspěchy Erebu na jihu.
Aby taky nezastírala - a přestaňme se divit. Jednalo se o nejpočetnější jednorázovou ztrátu životů v celých dějinách britských polárních expedic.
Jistěže, a to je dosti známo, vzápětí došlo na sérii záchranných výprav iniciovaných jen částečně paní Franklinovou. Těžko si přitom, zvlášť v deníku Neviditelný pes, odpustit srovnání s jednou verneovkou, o které mi kterýsi bloud (jistěže ne Ondřej Neff) jednou důrazně řekl: „To je poslední Vernův opravdu dobrý román. I když se tam trochu opakuje. Variuje už sám sebe.“
Poslední dobrý? Ale ne. Sotva. I po Zajatci pustin (1891, Mistress Branican, česky jako V pustinách australských) uvedl přece Vernův nakladatel na trh Vynález zkázy (1896) a podle mě skvělou Závěť výstředníka (1898), kde se státy USA využívají jako políčka hry.
Ale k Zajatci a příběhu oddané paní Franklinové, tedy promiňte, paní Branicanové, který jen vzdáleně parafrázuje klasiku Děti kapitána Granta. Rovněž se jedná o pátrání po ztraceném, pohřešeném příslušníkovi rodu.Vedle USA se však přitom Zajatec pustin neodehrává v Kanadě či Grónsku, nýbrž v poušti Austrálie, v Tichomoří, na Singapuru, v Indonésie, na Filipínách, na Karolínách a Marshallových ostrovech. 15. březen 1875 až v srpnu 1891.
Dolly Branican, za svobodna Starter, se úvodem loučí s manželem, tak jako se loučila lady Franklinová. Muž vyplouvá ze San Diega - do Kalkaty - na lodi s příznačným názvem Franklin. Verne si přesto nic nezjednodušuje a doslova je posedlý zeměpisem.
Sir John Franklin (1786-1847) byl posmrtně jmenován kontraadmirálem a spolu s Terrorem a Erebem zmizel, upřesněme ještě jednou, 26. 7. 1845 v Melvillově zálivu. Mebo právě tady byli naposled spatřeni přes brlení velrybářského kutru. Od toho dne nebylo po výpravě ni vidu, ni slechu. Jenže svět je svět a zprvu si nedělal starosti. S něčím podobným se totiž počítalo. Výprava byla opatřena zásobami na více let. Tak to tenkrát chodilo. Franklin neměl vysílačku, neexistovala, a obavy vznikly teprve roku 1848.
Taky Verne prodlevu v Zajatci pustin parafrázuje. Pak už to bylo moc dlouho a jen mezi roky 1848 a 1859 vyslaly lady Franklinová, britská admiralita i jiné soukromé osoby za Franklinem víc než dvacet záchranných výprav. Marně.
Mladý Verne pátrání sledoval mezi svým dvacátým a jedenatřicátým rokem: v čase, kdy sám pátral po smyslu vlastního života. Franklinovo tělo nebylo nalezeno, ale podle daleko pozdějších poznatků odešel na věčnost v zimě 1846-1847 u Ostrova krále Viléma.
Ještě k té verneovce. Na manželův návrat čeká Dolly ve společnosti sestřenice Jany. Ta se vdá za (bezcharakterního) Lena Burkera, který úspěšně hraje počestného přistěhovalce z východu. Podobné floutky jsme potkali taky my.
Do amerického přístavu současně vplouvá loď Boundara a její kapitán Ellis, který prý potkal Franklina (opakuji, že ne osobu, ale loď).
Dolly se jde vyptat na palubu - a neprozřetelně bere i své malé dítě. Waltera. Na zpáteční cestě na břeh takřka dojde ke srážce člunů. Branicanová a Walter sletí do vln. Obětavý námořník Zach Fren, další typická vernovská figura, sice zachrání dámu, ale děcko mu uplave. Bylo už nad jeho síly. Branicanová zešílí!
Už znalec Verna Ondřej Neff upozornil, že právě podobná postižení jsou ve verneovkách častá. Autorovi se jaksi hodí. Neff naráží nejenom na Dobrodružství kapitána Hatterase anebo Matyáše Sandorfa.
A dál? Pod záminkou, že se chce o Dolly postarat, stěhuje se lstivý Len Burker do její vily, načež promarní jmění šílené. Tu nešťastnici navíc izoluje od světa a před soudy se stačí vypařit. Jana s ním. Není to snad úplný vrchol nejhoršího? Obdobně se k němu dostal i Dumas na začátku Monte Christa.
A je tu loďař William Andrew, který umístí paní Branicanovou do ústavu. Loď Franklin mizí a čtyři roky nedojdou zprávy. Umírá Dollyin strýc, kumulace tragična zdánlivě vrcholí.
A některý poťouchlý spisovatel (Ambrose Bierce) by tu poťouchle skončil. Ne tak Verne. Psal přece pro děti, nebo tedy především, a tohle celé mu bylo teprve přípravou.
Zesnulý strýc je totiž boháč. Šílená zdědí jmění. Částečně i přijde k rozumu, takže se účastní rekonstrukce tragické příhody ve člunu. Fíha, právě tím přijde k sobě úplně.
„Jak dlouho jsem o sobě nevěděla?“
„Čtyři měsíce,“ lže Andrew. - Ale Dolly vyhledá Zacha Frena a zví pravdu: jde o čtyři roky. Peněz má „jako šlupek“, i najme kapitána Ellise a parník Naděje a nechá zkoumat Tichomořské ostrovy. Filipíny, Celebes, Borneo. Bezvýsledně. Do Diega se kpt. Ellis vrátí 23. ledna 1882. Mezitím už Dolly založila tzv. Watův dům pro opuštěné děti a parníkem Californian připlouvá také Fren, kterému ona konečně dokáže poděkovat. Co víc, osud tomu chtěl, že zrovna Californian najde trosku z Franklina - u pobřeží severní Austrálie.
Naděje proto vyplouvá podruhé, a to za účasti Zacha Frena. Provlečou se Torresovým průlivem, prohledávají pobřeží nejmenšího světadílu. Marně. Ale na zpáteční cestě narazí na ostrově Browse na pět mrtvol: jednoznačně trosečníky z Franklina. Branican tu není.
Uplynou léta a roku 1890 je v Austrálii identifikován jeho zástupce Harry Felton. Jakmile Dolly onu zvěst slyší, osobně se nalodí na parník Oregon a ještě na Feltonově smrtelné posteli zví, že manžel patrně žije. Felton, podotýkám pro zajímavost, je jméno Buckinghamova vraha, a to i skutečného, nejen tedy postavy Tří mušketýrů, kterou „ukecela“ MYLADY.
Plavidlo jménem Franklin ztroskotalo u ostrova Browse, ale někteří přeživší prý dostali šanci odplout. Nato byli korektnost nekorektnost zmasakrováni Australany, ale jejich živí velitelé se hodili za rukojmí. Felton taky. Po několika letech prý prchl.
Dolly a věrný Fren teď plují parníkem Brisbane do Adelaide. Dáma pozná na palubě plavčíka Godfreyho, který se podobá jejímu ztracenému muži Johnovi, ba dokonce hocha považuje za mrtvého Wata; ale Fren jí vzápětí dokáže, že synek skutečně zemřel - a tělíčko bylo pohřbeno.
Onen plavčík Godfrey se ovšem zatouží jejich výpravy zúčastnit. Skupina bělochů i černochů vedená jistým Tomem Marixem dojede vlakem do osady Farina a dál jdou pěšky. Hle, Dolly tu potká sestřenici Janu i Lena Burkera.
Nemá bohužel ani páru o tom, že se Burker mezitím stal banditou a cestu jí zkřížil úmyslně. Muž chce výpravu zničit, Dolly vést do záhuby. Jana je totiž její zákonnou dědičkou.
Znalci verneovek si už všimli podobnosti Burkerovy role s rolí Ayrtona v Dětech kapitána Granta; ale Verne chystá přece pěkný zvrat. Jana pozná v plavčíku Godfreym dítě, které se narodilo Dolly poté, co zešílela, aniž by šílená o porodu vůbec věděla. Len Burker malého chlapce kamsi „pohodil“ a nějak mu to prošlo (detaily v románu). Jana už-už vyjde ven s pravdou, ale její partner ji hrubě přesvědčí, aby zmlkla. Výprava je napadena asi tak statisícem ovcí a vynoří se britský poutník Joshua Merit a jeho čínský sluha Nedbalec. Oba pluli již na lodi Brisbane a hledají v Austrálii klobouk královny Viktorie (= trocha humoru).
Na poutníky také útočí myši, potom i mravenci, a když minou Alice Springs, začne je sužovat žízeň. Pouští se vezou na velbloudech, konečně nastává bouře. Tu Burker zradí, sebere Janu, černochy a velbloudy, zmizí. Zbytek výpravy nechá u konce sil. Dva první poutníci brzy umírají. Pouští jde už takřka jen paní Branicanová. Klesne vysílením, zatímco Burker nachází jejího živého manžela!
John Branican žije v táboře domorodců. Zlolajný Burker ho vykoupí naloupenými věcmi, ale lže mu a cestou ho zkusí zavraždit. Paní Branicanovou mezitím zachrání jízdní policie a ona energicky postaví novou výpravou! Burker je usvědčen a prchá, smrtelně raní Janu. Chce ublížit Godfreymu, ale ten má štěstí. Pomáhá Branicanovi, aniž tuší, že pomáhá otci. Burker zlikvidován Meritem, umírající Jana ještě stačila Godfreymu říct o jeho původu. Nato se manželé Branicanovi šťastni vracejí do Diega, přičemž Merit nenašel vytoužený klobouk. Anebo našel? To už nevím.
V Londýně žijící herec Michael Palin (*1943) se podílel na řadě televizních pořadů i filmů dnes už legendárních Monty Pythonů i včetně zdařilého seriálu parodií (uvedeného taky u nás) Neskutečné historky, anebo snímků Ryba jménem Wanda a Ztratili jsme Stalina. Na kontě ale má i víc oceňovaných dokumentů cestopisných, které ho zavedly na oba dva póly. Na Saharu, do Himálaje i do Brazílie. Je autorem cestopisů, deníků a románů a knihu o Erebu rozhodně nebral na lehkou váhu. Jejímu zveřejnění předcházela podrobná bádání. V letech 2009-2012 navíc regulérně předsedal Královské geografické společnosti. Od roku 2015 je člen Britské akademie filmového a televizního umění. „Nejsem námořní historik, ale mám cit pro dějiny,“ napsal. „Nejsem sice námořník, ale moře mě přitahuje.“ A jak svou non-fiction o Erebu pojal, doloží nejlépe následující úryvek:
„Siru Johnu Franklinovi velmi záleželo na vzdělávání a volném čase jeho posádek.
Na palubě byly proto nejmodernější přístroje pro magnetický, geologický, botanický a zoologický výzkum. Fotograf Beard jim dokonce věnoval daguerrotypickou kameru.
Na zimní měsíce byly naplánovány hodiny večerní školy, koupily se knihy obecné aritmetiky, papír, pera, inkoust, tabulky, křídy. Lodě Erebus a Terror měly rozsáhlé knihovny.
Je pravda, že knihovnou pro námořníky disponovala tehdy většina plavidel, ale v případě Franklinovy expedice se počet svazků zvýšil na 1200 - na jednu loď. Byly to technické publikace o parním pohonu, ale i záznamy z minulých arktických expedic. Zeměpisné a námořní časopisy a dokonce nejnovější bestsellery. Například Dickensova Kronika Pickwickova klubu nebo jeho Mikuláš Nickleby. Taky oblíbená klasika Ingoldsbyho legendy či Farář wakefieldský. K dispozici byla i čísla humoristického týdeníku Punch, který se poprvé objevil teprve čtyři roky předtím (a vycházel do roku 2002). A protože byl Franklin zanícený evangelík, knihovna obsahovala řadu náboženských prací.
K zábavě měly rovněž přispět flašinety, každý s repertoárem padesáti melodií. Stejně jako při expedici do Antarktidy, i tady museli důstojníci finančně přispět na zásoby jídla a pití a na drobné, přesto ale luxusní věci: kostýmy pro divadelní představení, hudební nástroje. V případě Johna Franklina to byl drahý čínský porcelán s monogramem a speciálně vyrobený stojan na víno. Od veškerých důstojníků se navíc vyžadovala koupě sady stříbrných lžiček a vidliček. V Illustrated London News z 24. května roku 1845 se navíc objevily dřevořezby některých ubikací. Dejme tomu ta Fitzjamesova působí - navzdory stísněnému prostoru - velmi pohodlně: má 180 cm na šířku, je zde postel a nástěnná polička na knihy. Petrolejová lampa, psací stůl, umyvadlo. Kajuta má kulaté okénko, které poskytuje dodatečné osvětlení pomocí optického hranolu známého jako Prestonův osvětlovač. Je vsazen do stropu.
A kajuta sira Johna Franklina? Je s dvojitými okny v záďové stěně a rozkládá se po celé šíři lodi. Na jedné straně postel, na druhé uzamykatelné skříňky; kredenc pro námořní mapy. Na jednom z bočních stolků sada truhlic. Vše komfortně vybavené a pečlivě promyšlené. Zkrátka a dobře, ubytování bylo naplánováno na řadu let. Neplánovali si však smrt.
Léta se rozhodně protáhla a lodě takřka dvě stě let nikdo neviděl. Seriál a román Terror jsou fikcí, ale fakta vesměs odpovídají realitě. S výjimkami. Něco prostě muselo být domyšleno. A psal autor fantastiky. V knize Erebus je to jinak. Palin se vzdal fabulace a drží se zjištěných faktů naprosto. Nuda? Omyl. Kniha hodná obdivu.
https://www.youtube.com/watch?v=--85XP7T09c
Michael Palin: Erebus. Příběh ztracené lodi. Z angličtiny přeložila Martina Šímová. Ilustroval Chris Wormell. Mapy vytvořil Darren Bennett. V edici Pangea vydal DOBROVSKÝ. 392 stran