Když jsem v Neviditelném psovi před léty zveřejnil článek oslavující klasické a hlavně neupravené Vernovy romány (pod názvem Proč číst verneovky - Děti kapitána Granta I a Proč číst verneovky - Děti kapitána Granta II, NP 15. a 17.2.2005), netušil jsem, že se přímo v psím podhoubí zrodí z pera či klávesnice Ondřeje Neffa pravý opak mého ideálu, tedy brutální adaptace původního textu. Albatros ovšem použil trik z nejohavnějších, když si pro své dílo, které podle vydavatele svým pojetím odpovídá rytmu jednadvacátého století a o němž sám Neff doufá, že bude živě promlouvat k čtenářům, zajistil úchvatné Burianovy ilustrace. Viděl jsem originály před pár lety na výstavě v Praze, ale když jsem se ptal v Brně pana Suchánka z Návratu, jestli by je nemohl jako naprostou lahůdku ve své řadě vydat, řekl mi, že nelze vyhovět finančním nárokům Burianových dědiců. Samozřejmě, quod liced Iovi... prostě Albatros na to má.

Neffova adaptace 20 000 mil pod mořem je vskutku zajímavá. Proč udělal z nešťastného kapitána Nemo Američana? A aby to nestačilo, ještě ke všemu seveřana z doby občanské války? Co vlastně mají všichni ti intelektuálové proti jižanům? Zpívat si Sweet Home Alabama celé léto, to by se jim líbilo. Ale uznat, že odstranění otroctví nic neřešilo, to ne. Navíc Neff přidělil v padoucha proměněnému kapitánu Farragutovi křestní jméno Hilar. Je v tom něco osobního? Vždyť by se zrovna tak mohl jmenovat Barák. Zde autor (či přesněji spoluautor) ovšem jasně reflektuje fakt, že jím obdivovaný prezident Lincoln byl zakladatelem strany republikánů, a tudíž se padouch musí jmenovat jako nějaký demokrat. Jakpak by se asi Nemo jmenoval křestním, kdyby prozradil svoji identitu - Dwight, Ronald nebo dokonce snad George W.? Jinak ovšem nové zpracování připomína Cimrmanovu hru Akt, v níž, jak vysvětluje Zdeněk Svěrák, se v jeho adaptaci původní text vynoří... a pak zanoří... a pak zase vynoří.... A tak si říkám, co snese Cimrman, musí snést Verne taky. Pojďme tedy, ať ještě jednou Neffa zkráceně cituji, zachovat klasická díla i pro další generace v původní podobě, avšak také souběžně v podobě upravené a přizpůsobené. Konečně, verneovek je dost, tak se nás do toho může pustit víc, ne? Umělci, kolegové, pište si, co chcete, ale Matyáše Sandorfa, známého v tuzemsku i jako Nový hrabě Monte Christo, si rezervuji pro sebe. A abych dokázal, že jsem nepřekonatelný, zde je můj stručný náčrt nového pojetí.

Barvitý příběh vzpoury, zrady a pomsty maďarského vlastence Matyáše Sandorfa se ve Vernově pojetí odehrával za největšího rozmachu rakouského císařství. Podunajská monarchie šla samozřejmě kde komu na nervy, touha po sebeurčení a po vytvoření národního státu se tenkrát velmi nosila, a tak byl román v době vydání nesporně aktuální. Na rozdíl od románového Sandorfa ovšem kluci maďarský chytře donutili Vídeň k rozdělení moci, čímž vzniklo Rakousko-Uhersko, některými blouznivci tehdy pomlouvané coby žalář národů. I my dnes ovšem trpíme pod jhem diktatury velmocí, i když otevřít ústa si troufne už jen pan prezident. Ale tím spíše není problémem celé dílo na dnešní poměry aktualizovat.

Píše se rok 2009. Po ukončení války v roce 1945 byly sice učiněny pokusy zabránit vzniku nových totalit, ale nepodařilo se to ani zde ani kdekoliv jinde. Ovšem zatímco některé geopolitické útvary, po válce zrušené, se dnes opět hřejí na výsluní, jiné národy či tradiční regiony v roce 1945 svoji oficiální existenci ukončily nadobro. Jako například bývalá Morava, která musí bezmocně přihlížet, jak hned nejbližší sousedé obnovují Slovenský štát, a aby bylo ještě hůř, jak se nově sjednocené Německo spojuje s neovichystickou Francií a pod rouškou Lisabonské smlouvy obnovuje Třetí říši, k níž si pouze tentokrát místo Tokia hledá kamarády v Ankaře.

Ale bezmocně přihlížet? To neznáte Moraváky. Zatímco prostý obyvatel Evropy má mozek už zcela vymytý komerční televizí a na ni navazující bruselskou propagandou, a tudíž je nejen schopen zhlédnout bez trvalých následků Velkou cenu Eurovize, ale i všeobecně neschopen najít rozdíl mezi Pravdou a Láskou, jakožto i mezi politikou a zábavou, a tedy například uvěřit, že dostavba Temelína nebo radar v Brdech jsou zbytečnosti, uvěřit, že Turecko patří do Evropy (vždyť je tam hezky), že je Petr Novotný vtipný (přece se pořád směje), Čunek poctivý (vždyť to sám říká), Rath lidský (vždyť je to doktor) nebo Paroubek schopný (teď mě nic nenapadá), několik Moraváků si přece jen zachovalo zdravý rozum. A právě ti se spojili pod vedením hraběte Matóša, potomka starého moravského rodu Srandorfů ze Srandorfu, dnešních Srandovic u Brna. Jejich cílem je svrhnout nejen české, ale i unijní jho a spolu se Švýcary, Irskem a Grónskem obnovit kontinentální svobodu.

Když už je vzpoura na spadnutí, pošlou spiklenci hraběti kódovanou zprávu, která zní poslóché, Matóšu, tady je to včil hicový. Spakuj se a di někam pali, hoď dekung, a až to bóchne, my na tebe hóknem. Vernův Sandorf se tenkrát odjel ukrýt k Středozemnímu moři. I můj Srandorf se tedy odebere na Riviéru (aby tomu Nebrňáci rozuměli, Riviéra je koupaliště u řeky za Výstavištěm), vybaven laptopem s e-mailem přes GSM kartu, což je jistě nepozřetelné. Tajnou komunikaci spiklenců (Kemo, je to v goldně, hópnem na to) odposlechne slovenský hacker Šarkan (pro později narozené, šarkan je slovensky drak. Verne asi slovensky neuměl, a tak se jeho padouch jmenuje Sarkany), s pomocí brněnských renegátů text rozluští a spiknutí práskne Europolu za takový pytel bruselských peněz, že to Slovákům umožní okamžité zavedení eura. Hrabě Srandorf je tedy honěn, jat, uvězněn, vyslýchán, souzen, odsouzen a posléze uprchnut, to vše za sborového zpěvu Ódy na radost v pozadí televizního zpravodajství. Jeho kolegové spolubojovníci mají méně štěstí a tak jsou částečně pobiti, částečně posláni na dlouhodobý studijní pobyt do zahraničí.

Uvedený příběh je ale pouze rámcem děje a bude shrnut hned v úvodní kapitole. Hlavní drama a vůbec pravá umělecká literatura propukne teprve nyní. Srandorfův bankéř je pochmurná postava. Člověk zcela neznámé národnosti i původu, shrbený vousatý dědek s čepičkou na hlavě, jménem Shylock Toronthal. A právě tento padouch si chce zajistit Srandorfovo jmění. Tomu ovšem stojí v cestě Matóšova dcera Sláva, budoucí univerzální dědička. Zatím je ovšem poněkud nezletilá, je jí teprve dvanáct let, ale už je to moravská holka krev a mlíko. Toronthal ji tedy unese, a protože je fakt hnusák, okamžitě se do ní zamiluje. Následujících několik kapitol pak splní beze zbytku požadavek, aby modernizované dílo strhlo současnou generaci. Pomocí osvědčených prostředků, tedy drog a rock and rollu, dobude Toronthal nakonec i Slávin sex. Na pozadí koncertu skupiny Kryštof (nic blbějšího už mě fakt nenapadá) pak propuká nechutný pedofilně - gerontofilní (či vlastně potenciálně nekrofilní, protože je jasné, že se Toronthal nedožije poslední kapitoly díla) sex. Jeho detailní popis na pozadí kontrastu mezi Shylockovým primitivním náboženským fanatismem a Slávinou velkomoravskou ušlechtilostí činí z mé adaptace něco velkolepého, hodnotného a univerzálně promlouvajícího k dnešní esteticky zubožené evropské populaci. Zejména drastické líčení, jak se Toronthal, který chce mít všechno košer, potýká s dívčinou krví a mlékem, jistě nenechá (až na čtyřprocentní menšinu) nikoho chladným.

Hrabě Srandorf se ovšem zatím ve světě neztratil. Pochopil, co bude stěžejním problémem přístí generace, a nezaváhá. Cesta je jasně daná a Matóš po létech práce vyvíjí tabletku na podporu erekce, kterou chce působit na evropský blahobyt jak terapeuticky, tak politicky (protože pouze potence Evropanů může zastavit islámskou vlnu plodnosti). Stane se bohatým a slavným a po vzoru Vernova Sandorfa, který koupil ostrov Antekirta a podle něj se i přejmenoval, kupuje Srandorf od jugoslávských mafiánů ostrov Dugi Otok, na kterém se usadí a podle kterého přijme i on své nové jméno. Po moři pak jezdí elektrickými loděmi vlastní konstrukce, kterým však na rozdíl od doktora Antekirta neříká elektriky, nýbrž šaliny. Další kapitoly, ty o padouchovi jménem Zirone a jeho bandě sicilských mafiánů, raději vynechávám. Jednak se domnívám, že mafie a organizovaný zločin jsou právě těmi tématy která dnešního mladého čtenáře nezaujmou, a kromě toho každý ví, kam chodí moje děti do školy.

Zatímco Matóš alias Dugi Otok buduje své nové impérium, dostala Sláva Srandorfová Toronthala zcela pod kontrolu. Diskotéky, open air koncerty, párty, rauty, vernisáže, bulvární tisk, drogy a sex připravily starého bankéře o všechno. O zdraví, sperma i erekci. Jen nějaké ty peníze padouch ještě má. Není tedy divu, že v zoufalství vyhledává pomoc právě u doktora Dugiho Otoka, specialisty na potenciální i nepotenciální poruchy potence. Otokova terapie samozřejmě zabírá, ale když mu novou erekcí rozjařený Toronthal ukáže pyšně fotky své milenky, nastává zlom. V nevýslovně drastické scéně si Dugi Otok alias hrabě Srandorf při pohledu na fotografie nahé krásky náhle uvědomí, že mu dívčiny charakteristické intimní partie něco připomínají. Něco dávného, napůl zapomenutého. Ano! Proboha! Vždyť tuhle holčičku tolikrát přebaloval. Umýval. Osušoval. Zasypával...

Drama vrcholí, masky padají, umělecká literatura triumfuje. Toronthal je jat, souzen a bez ohledu na rozsudek zastřelen. Dugi Otok se vrací ke svému původnímu jménu, jako hrabě Srandorf se opět ujímá svého panství i rodiny (nejspíš umřel Barroso nebo Špidla a byla amnestie, než to dopíšu, uvidíme), rozhodnut zasvětit zbytek života odprznění své zprzněné dcery. Nejdřív se však musí zabývat terapií Sláviny chronicky akutní nymfomanie. Jeho dojemné naléhání na dívku, aby pod své ultrakrátké minisukně nosila kalhotky, je perlou postmáchovské lyriky. Tedy bude, až to dopíšu. Sláva ovšem nosit kalhotky odmítá a tak se 46% obyvatel Srandorfova ostrova nachází ve stavu permanentní erekce (totiž za předpokladu že muži tvoří v ideální společnosti polovinu, ale ani tam prý nelze vymýtit ta 4%) a tudíž řádné práce neschopných. Na tom ale není ani sám Matóš bez viny, zásobuje totiž své věrné potenčními tabletami se slevou a bez poplatků.

Permanentní erekci tak uniknou pouze Srandorfovi věrní asistenti, cirkusáci Poškole a Maťafa, hledající a posléze nacházející nové životní perspektivy. Silák Maťafa vyhrává titul Mr. Olympia, hraje v hollywoodských filmech barbarské válečníky, pak se dává na politiku a nakonec se stává guvernérem Kalifornie. Jeho vtipný druh Poškole je neméně úspěšný. Nosatý mužík nejdříve triumfuje coby Mr. Bean v britských televizních skečích, ovšem posléze i on propadá okouzlení z politiky. Odchází do Prahy, kde nejprve zkoumá, co mají Češi ze všeho nejraději. Když zjistí, že je to pivo, změní si vychytrale jméno na Sládek a stává se vůdcem tamních republikánů, budoucnosti to národa...

Tak co, je tohle rytmus jednadvacátého století?

A patří Turecko do Evropy?

Leden 2009