(dokončení, první díl zde)

Episoda s Marťanem převlečeným za ženu samozřejmě prognostickou sílu nemá. Fakt, že kam čert nemůže, tam nastrčí babu, je příliš dobře známý. V následující invazi se vyznamenají dva nezbední černí hoši, synové krásné Pam Grier (známé z Tarantinovy Jackie Brown), kteří, vycvičeni počitačovým střílením, Marťanům slušně zatopí. Lze tedy předpokládat, že je budoucí Amerika bude považovat za vrahy a teroristy. I když nepředpokládám, že by autor filmu znal případ bratří Mašínů, histrorie se prostě opakuje. Naopak příjemným detailem této pasáže je zabití příšerné První lady (Glenn Close, děsivá jako vždy) padajícím lustrem.

Následuje (jak nelze ani u filmu s vysokou prognostickou hodnotou jinak očekávat) pád Věže, tentokrát Landova Galaxy Hotelu. Po rozstřílení show Toma Jonese prchají mistr sám, boxer Byron (Jim Brown), Landova vdova, alkoholička Barbara (sladká Anette Bening) a zmíněný De Vito letadlem z civilizace, aby tak dali autorovi filmu nakonec prostor k vyjádření bukolické prostoty obnovení života lidí v harmonii s přírodou. Nejdřív je ale třeba konečně proti vetřelcům něco podniknout. Film už taky trvá půl druhé hodiny a až na pár výstřelů z pušky proti létajícím talířům toho pozemské vojsko mnoho neukázalo.

Zatímco Marťané kolem sebe ničí na co příjdou, doprovázeni vtipně hlasem z překládacího počítače, který opakuje don´t run, we are your friends, a to nejen v USA, ale na celém světě (zničený Big Ben stejně jako nevyhnutelný pád Eiffelovky, pokolikáté už?), dostane ministr obrany Decker (Rod Steiger), který od počátku filmu soptí vztekem nad liberály, intelektuály a podobnými pacifisty, konečně šanci poslat na útočníky raketu s nukleární hlavicí. Ta sice ve vesmíru exploduje, ale její energije je vcucnuta marťanskou násoskou a dopravena vrchnímu Marťanovi, který energii celého výbuchu vdechne jako práska ze solidního jointu. Zde ovšem Burton předběhl realitu o příliš velký kus, a tak se ani holandským a dokonce ani českým pěstitelům dosud nepodařilo vypěstovat kytku s tak vysokým obsahem THC, aby ji bylo možné srovnávat s nukleární hlavicí. Ale co není, může být, jak řekl už Hogo Fogo něžné Winnifred ve dveřích Trigger Whisky Saloonu.

Marťané pak v pohodě hrají kuželky na Velikonočním ostrově, vrhajíce koule do známých soch, a paprskomety změní notoricky známý čtyřportrét amerických prezidentů, vytesaný ve skalách, na portréty svých idolů (což je snad jediné, čím se liší od dnešních teroristů, protože těm jejich učení zobrazování člověka zapovídá).

Filmovému veteránovi Rodu Steigerovi, který má se ztvárněním malých vojevůdců bohatou praxi (hrál přece kdysi i Napoleona), se zde splní jiné přání, a sice to, které známe z Cesty do hlubin študákovy duše (nebo toho druhého filmu, Škola základ života, pořád si je pletu), kde se básník snaží být menším a ještě menším, až bude nejmenším na celém světě. Marťanský válečník mu to splní. Nechá ho scvrknout a pak ho zašlápne.

Následuje geniální projev prezidenta, který apeluje na porozumění a možnost soužití mezi různými rasami. Z motivů tohoto projevu čerpají dodnes sílu i moudrost všichni profesionální smiřovači, od Halíka až po mladého papeže. Prezidentovi to ve filmu ovšem nepomohlo, byl ani ne půl minuty po svém nejúspěšnějším projevu stejně mrtev jako budou jednou i ti, kteří to za všechny smiřovače a mírotvorce odskáčou. Zbraň, která prezidenta zabila, taková umělá ruka, nakonec triumfálně vyvěsila marťanskou vlajku, a nastojte! Ta vlajka je rudá a zelená! Může to být náhoda? Burton už tenkrát věděl, kde je pravé nebezpečí pro civilizaci! A to v době, kdy nemohl nikdo ani tušit, kam například přivede rudý Gerhard Schröder se zeleným Joskou Fischerem kdysi tak úspěšné Německo!

Ale jako vždy ve filmu, i zde se nakonec najde na vetřelce ta pravá masť, jak říkávala moje babička. Tentokrát je to hudba, kvílivý zpěv kýčovitých árií, při kterém Marťanům pukají jejich hnusné hlavy a naplňují prostor zeleným slizem. Lukas Haas jako Richie (skvělý typ, škoda že více nehraje. Pamatujete na ušatého Amish kluka ve filmu Witness s Harrisonem Fordem?), který spolu se svojí dementní babičkou svět zachrání, dostane za zvuků hymny, hrané mexickou kutálkou, medaili kongresu, kterou mu předá prezidentská dcerka Taffy, hraná božskou Natalií Portman. A ta doplní obřad větou, která opět předpovídá budoucnost, tentokrát scénu z filmu Samotáři: Máš holku?

Ale když už jsme u té likvidace perfidních marťanských invaderů - jaká hudba způsobila, že se jim jejich rosolovité zelené mozky rozpadaly tak, jak se bohužel pozemské zelené mozky dosud nerozpadají? Ano, byla to naše, česká, a tedy těžce vlastenecká Indiánská píseň lásky našeho, českého Rudolfa Frimla. A jestli mi teď nějaký komentátor připomene, že Friml žil a pracoval v Americe, tak na něj pošlu Ordo Lumen Templi, oni už mu tu jeho protivnou a nevlasteneckou palici osvítí!

Ovšem jak jsem uvedl již v úvodu, všechna proroctví filmu dosud naplněna nejsou. Na závěrečnou realizaci si budeme muset počkat až do parlamentních voleb, protože teprve po nich bude pan nynější sociálně-demokratický předseda vlády, tedy budoucí rádoby kandidát na premiéra, realizovat to, co i on z filmu odkoukal a co slíbil národu. Že se totiž pro parlamentní většinu - samozřejmě jen pro blaho obyvatel, lidu, občanů, voličů, země, národa i státu - s těmi Marťany spojí. Ale teď si nejsem jistý. Myslel to jen politicky, nebo mělo jeho prohlášení i sexuální podtext?

Salzburg, listopad 2005