Pamatuji si, když začínal Zlatý slavík. Chodil jsem na základku. Tehdy vycházel Mladý svět, jeden z mála časopisů, který se dal v šedesátých létech číst. A také byl nesehnatelný. Nám ho schovávala trafikantka pod Klamovkou. A ségře ještě časopis Kino. Když v Mlaďáku vymysleli anketu Zlatý slavík, netušili, jaký fenomén pustí z řetězu. Na obálce speciálu ke slavíkovi byl Josef Zíma, jak hraje na piáno na Občanské plovárně. Speciál byla zpověď našich pěvců. Hodnocení neměli komunisti pod palcem, takže to byl tehdy skutečný žebříček oblíbenosti.

Problém byl, že člověk musel do redakce poslat koresponďák, kde byl nalepený kupon, který se vystřihoval z časopisu. Prvních několik ročníků bylo ještě normálních, pak se to zvrhlo v hon na kupony, takže lidé skupovávali časopis (k radosti redakce) jen kvůli kupónům. Když v roce 1969 bezkonkurenčně vyhrála Marta Kubišová, komouši to nepřenesli přes srdce a protože byla svoboda, tak ten rok nesměl být slavík vyhlášený.

Nevím, v kterém roce se posílaly hlasy Rudimu Kovandovi a skupině Los Brňos. Rudiho nikdo neslyšel (krom pár fajnšmekrů kolem Divadla Na provázku), ani neviděl, ale přesto dostal nejvíc hlasů a zase byl malér. To soudruh Miler nemohl přenést přes srdce. Takže tento „kulturträger“ vymyslel, že bude vypracován seznam pěvců, z kterých si mohli občané „svobodně“ vybírat. Odůvodnil to tím, že by klidně mohl být takto zvolen i Hurvínek se Spejblem. (Jen mne napadá, že mnoho honorovaných pěvců je a bylo i daleko horších než zmiňovaní pánové!) Tak se od tohoto nyní již pseudožebříčku odklonila většina mladých a mám dojem, že to dnes již málokoho zajímá.

Jsou všelijaké žebříčky, různé Miss, Car of the year, Český lev a další. Nezúčastňuji se těchto podivných soutěží. Když před několika léty zvítězila jako vůz roku Škoda Rapid, kterou nikdo ani neviděl, nebo letos Škoda Kodiaq, který se prodává teprve několik týdnů, vím, že tato soutěž je asi na nic a o ničem nevypovídá. Kdo si pamatuje, jaký byl vůz roku 1990? Nikdo!

Přivezli jsme na začátku devadesátých let z Anglie několik letištních zařízení na podvozku Ford Cargo z roku 1983. Na palubní desce jednoho z nich byla plaketa Truck of the year 1982. Kdo si to pamatuje? Ani na Wikipedii to není uvedeno! Faktem je, že to auto ve srovnání s aviemi, které jsme do té doby měli na letišti, bylo fantastické. A to ta auta měla již svá nejlepší léta za sebou, byla deset let stará! Neuvěřitelné bylo, že když byla zakoupena nová technika, stály tyhle fordy v několik let v kopřivách. Jednou přišli kluci z dílny, abych se šel na něco podívat. Přinesli baterky, vlezli do kabiny jednoho forda, nažhavili, otočili klíčkem a auto okamžitě naskočilo. Neuvěřitelné!

Korunu tomu dal Jeremy Clarkson v Top Gearu, když stál u jakéhosi automobilu a povídá: „Tak toto je vůz roku! Tak hnusné a zbytečné auto někdo zvolil vozem roku? Rozumíte tomu? V té komisi musí sedět snad jen komunisti, když zvolí autem roku takový krám!“ Chápu redaktory motoristických časopisů, že se rádi sejdou a hodnotí. Je to fajn výlet a mejdan.

Připomíná mi to, jak si letiště Praha a ČSA udělovaly neuvěřitelné ceny jako „Nejtišší letiště ve střední Evropě“, „Největší letecká společnost na sever od Berouna“. To je samozřejmě blbost, ale dali si diplom za společnost s nejpravidelnějšími odlety a přílety. Ke každému takovému vyznamenání patří mejdan a to je fajn, ne? Tam se plácají po ramenou, jací jsou pašáci. Že se ale podařilo udělat z aerolinií větší aeroklub a z letiště, které mělo v devadesátých létech ambice být přestupní stanicí ve středu Evropy, se stalo napůl opuštěné letiště a jenom ta poloha ve středu Evropy zůstala, to nikoho netrápí. A přitom je to tak promarněná příležitost!

Českého lva ve všech kategoriích dostal film, který nikdo neviděl. Na Berlínském festivalu byl vyřazen jako špatný. K čemu jsou takové ceny? Stejné je to i s cenami Magnesia Litera. Snažil jsem se přečíst jakousi knížku od Petry Hůlové, kde velmi podrobně popisuje přirození svého mrtvého dědečka. Asi jsem ještě intelektuálně nedorostl! Stejně tak jsem opustil představení ve Stavovském divadle „Mikve“. Je to o rituální židovské koupeli. Poloprázdné divadlo, ječící Janžurová a nahá Boušková, to vše bylo nad mé síly. Musel jsem o přestávce zbaběle prchnout a dát si koňskou dávku vína. Jak říkám, intelektuálně jsem nedorostl!

Už nikdy nedám na recenze, na kultovní filmy zásadně nechodím a smířil jsem se s tím, že jsem nevědomý blb. Ale dá se s tím žít!