Uvařil jsem si kafe a sedím ve svém nejoblíbenějším místě na světě - v mém obýváku. Knihy mi padají z přeplněné knihovny, na stole jsou časopisy, nepořádek, který by rozlítil každou spořádanou hospodyni. Já tomu říkám „dělná atmosféra“. Když mě situace donutí, abych nedej bože něco musel hledat, začnu závidět svému kamarádovi, který, když jen člověk vyslovil přání, sáhl a našel. Když jsem pracoval v Thajsku, měl jsem dost času a on mne donutil, abych si aspoň popsal fotky v mém archivu, a když jsem něco nevěděl, což bylo velmi často, obratem mi poslal potřebné údaje. Jenže Míla Daniel se rozhodl odejít z tohoto světa, a tak jsem přišel nejen o skvělého kamaráda, ale i o neuvěřitelného archiváře.

Cestuji po světě a kromě Austrálie a Jižní Ameriky jsem byl všude. Snažím se dohonit deficit čtyřiceti let, kdy jsem kvůli bolševikovi mohl akorát do ..., teď mi to slušné slovo vypadlo. Miluji pohled z New Jersey na Manhattan. Koupit si kafe ve stánku a v chladném mlhavém podzimním ránu si sednout na lavičku a koukat se na panorama mrakodrapů, to si připadátei skoro jako opravdový Američan! Nebo jsem seděl pod křídlem B-52 a popíjel vodu, protože jsem byl v arizonské poušti, kde jak známo je horko a sucho. Tedy sucho, zažil jsem tam takový plavák, že stěrače vodu nebraly. Ale zase byly mraky takového druhu, že dnes se v kanceláři koukám na černobílé fotky, které jsem tam tehdy udělal: těžké černé mraky nad létajícími krasavci, nádhera.

Nedávno jsem si koupil jakousi dobrotu na Food Festivalu ve Windsoru, sedl jsem si na lavičku a říkal jsem si, jak je život krásný, že to nemá chybu. Přitom mi kapala omáčka z té dobroty na šálu a bundu. Ale copak jsou věcné škody souměřitelné s pocitem štěstí?

Jsou místa, kam už znovu nemusím. Neoslovilo mne Las Vegas. Umělé město, zhmotnělý kýč. Kamarád Honza tam musel služebně, a tak jsem se snažil najít si tam něco, co by mne „chytlo za oko“. Nic takového jsem tam nenašel. Honza běhal po jakémsi veletrhu studiové techniky a já se snažil najít nějakou kavárnu, kde bych si mohl sednout a koukat, kterak se Američané snaží utratit své těžce vydělané peníze. Kromě heren si není kde sednout. A blikající a bublající stroje na peníze mě neberou. To pravé bylo až za Las Vegas. „In the middle of nowhere“, v naprosté pustině objevil Honza cosi jako šroťák aut. Ovšem ne moderních aut, ale aut z let šedesátých až sedmdesátých. Chtěl jsem si ta auta vyfotit. Z boudy, která dříve byla benzinovou pumpou se vypotácela baba zcela „na šrot“, a to bylo poledne! Že to prý je muzeum a že chce pět dolarů za osobu. Než jsem stačil odpovědět, odpotácela se ke své flašce do boudy.

Také celá bývalá NDR, čili Východní Německo, pro mne nemusí existovat. Jako kluk jsem tam musel jezdit na kurzy poněmčování. Já jsem této kůře zcela odolal (díky své blbosti) a dnes vím, že by se mi to náramně hodilo. Ale vysvětlujte to začínajícímu puberťákovi. Co mě ale neopustilo, je neláska k této části Evropy.

Kamarád si koupil za uspořené peníze tvrz z desátého století na hranicích Umbrie a Toskánska. Tvrz stojí na kopci u obce s podivným názvem Monterchi, kterou jsme překřtili samozřejmě na Montérky. V tomto starobylém městečku byla kavárna, jejíž majitel byl vyznavačem Musolliniho a měl ho všude, i na nálepkách na lahvích vína. Divný patron. Ale kafe dělal dobré, to jo! Sedávali jsme večer se Zuzanou na hradbách a kochali jsme se pohledem do údolí, kde se pomalu rozsvěcela světla, jak odcházel den a přicházela noc. Do této poezie zaburácela tornáda, která se pod námi prohnala údolím a zanechávala za sebou rudou stopu přídavného spalování. Krásné, poetické, ale čtrnáct dní stačilo ke štěstí.

Stejnou podívanou jsme měli se synem Honzou, když jsme leželi naložení v Nežárce ve Veselí. Měl jsem tam souseda, kterému jsme říkali Všeználek. Nebyl problém, který by nevěděl jak řešit, no prostě ajznboňák. Jednou přišel a s vítězoslavným úsměvem mi sděloval, jak konečně zavřeli leteckou základnu v Bechyni, že konečně tam přestanou „lítat tí debilové a bude klid!“ Odpoledne jsme se s Honzou věnovali naší nejmilejší zábavě, leželi jsme v řece a s Láďou Beránkem jsme popíjeli rum. Najednou jsme z dálky slyšeli známý zvuk tryskových motorů. Údolím řeky se přihnala tři tornáda, nad Veselím to zvedli za mohutného burácení do svíčky a, jak říká Honza Hamerník, „plamínky jim šlehaly z prdele“.
„Jo, Všeználek to ví nejlíp. Bechyň zavřeli, ale výcvikový prostor ne, blbec jeden!“ Tak to odborně zhodnotil můj syn.

Prostě nejkrásnější místo na světě širém je naše zahrada a můj pokoj, kde z ušáku pozoruji nevlídné počasí, do kterého dnes nemusím.