Seděl jsem ve velké hale nádherné vily, francouzskými okny bylo vidět do zahrady. Dvě okna byla otevřená a vítr si pohrával se záclonami. Byli jsme usazeni v pohodlných kožených křeslech a popíjeli skvělé španělské víno. Psal se rok 1972 a mně bylo dvaadvacet. Byl jsem mladý a myslel jsem si, že mi patří svět. A také jsem byl skálopevně přesvědčen, že jsem nejchytřejší na světě. Byli jsme v domě rodičů kamarádovy přítelkyně. Byla to nádherná holka. Dlužno podotknout, že její maminka byla také krásná a byly si dost podobné. Samozřejmě jsem velkoryse přeslechl příjmení dcery, ale i kdyby ne, bylo by mi to houby platné. Bylo to v Madridu - a kdo si má pamatovat přijmení na dvě řádky!

Seděl jsem a poslouchal, jak ptáci v zahradě zpívají. Cvakly dveře a přišel pán domu. Drobný muž s dlouhými vlasy. Byl jsem mu představen, on si nalil víno a šel se podívat na synka. Šel jsem s ním. Netušil jsem, co mě čeká. Kluk byl postižen autismem. Seděl na zemi svého pokoje. Na zdi měl velkou roli papíru, ze které si odvíjel čistý papír, na který maloval. Jinak byl pokoj prázdný. Byl tam ještě stůl a dvě židle. Na jedné seděla ošetřovatelka, která vstala a pozdravila nás. Do té doby jsem netušil, že taková nemoc existuje. Kluk na nás nijak nereagoval.

Vrátili jsme se do haly. Pán domu si sedl do křesla, zapálil si cigaretu a koukal do stropu. „Vy jste ten, co si měl brát Susanu? Škoda, že jsem u toho nebyl, když jste popřál těm svatouškům stálou erekci!“ „Vy to také víte?“ „José Enrique to vykecal každému. Moc jsme se tomu nasmáli!“ „No jo, udělal jsem malér, ale José se mě ujal, a tak bydlím u něj. Letadlo mi letí až za týden.“ A tak jsme koukali do stmívající se zahrady.

„Nebude vám vadit, když budu trochu cvičit?“ „Když nebudete chtít, abych cvičil s vámi, tak ne!“ „Jestli chcete, pojďte se mnou a vemte nějaké víno.“ Zjistil jsem, že nebudeme běhat, ani jinak se tělesně namáhat, a já si opět uřízl ostudu, když jsem si myslel, že ten drobný člověk je sportovec. Byli jsme v nahrávacím studiu. Uvelebil jsem se v nabídnutém křesle, pán si vzal jednu z mnoha kytar a sedl si na šamrli. Po chvíli ladění začal hrát a mně spadla brada. Nejsem hudebním znalcem, ale i já jsem poznal, že se jedná o něco zcela neobyčejného. Popíjel jsem víno a poslouchal neuvěřitelný hauskoncert! Pán hrál flamenco a já, znalec tří akordů, jsem koukal s otevřenou pusou!

Po dvou hodinách, které utekly jako voda, jsem musel domů. Chtěl jsem se rozloučit a on mi povídá: „Mohu vám nabídnout nějakou svou desku?“ Omámen muzikou jsem cosi zakoktal a domů jsem si nesl dvě podepsané desky. Ten pán se jmenoval Paco de Lucia!

Když jsem viděl Saurovu Carmen, koukal jsem, že část filmu je natáčena v domě, kde jsem strávil jeden z nejhezčích večerů v Madridu. Paco hrál několikrát v Praze, nikdy jsem se na něj nedostal. Svatosvatě jsem si to slíbil. Bohužel, 24. února 2014 zemřel na infarkt v mexickém Cancúnu.

Proč jsem si na to vzpomněl právě teď? Byl jsem na koncertu Ivana Hlase. S ním hrají v big bandu, jak říká Ivan, ještě Olin Nejezchleba a Norbi Kovacz. Olin i Norbi mi dali svá cédéčka. A já sedím a poslouchám skvělou muziku i zpěv. Norbi je geniální kytarista a Olin vynikající violoncelista. Je to nádhera poslouchat takovou muziku po záplavě mečících pseudoumělců, která se na nás hrne z veřejnoprávních médií.

Setmělo se a já zaboha nemůžu najít starý vinyl s flamencem, budu to muset nechat na ráno. A tak si ještě jednou pustím své kamarády. Zaplaťpánbůh za ně!

*********************************************

JAN ČECH - LETADLA, MŮJ OSUD 2
V nakladatelství Svět křídel vyšla knížka Letadla, můj osud 2.
Jde o druhý díl fotografií více i méně kuriózních letadel, která jsou dnes většinou už jen v muzeích, ale také těch nejnovějších, která vzlétla teprve nedávno, jako například Boeing 777, a často znamenala průlom v letecké dopravě. Kniha přináší nevšední pohledy leteckého technika, který „byl u toho“ a každé letadlo měl možnost podrobně poznat.
Grafické úpravy se ujal dr. Petr Dvořák, který zvolil zcela jinou, nápaditější úpravu, než jakou měl první díl. Svět letadel, mezi nimiž se autor pohybuje celý život, upoutá i toho, kdo se létání bojí.