Je čas vánoční. Je čas, kdy si lidé mají dělat radost. Radost se nedá vyčíslit penězi, i když si to mnozí lidé myslí. Zažil jsem syna jedné kamarádky, který se rozčílil na svou babičku, že mu dala dárek jen za pár korun. Dost mne to šokovalo. "Babička snad není povinná ti dávat drahý dárek? Je to stará paní a myslela to dobře. Nemusela ti také dát vůbec nic, dárek není povinost." Hoch si odfrknul jak kůň ve stáji, vzal dárek a vrazil mi ho do ruky se slovy: "Než tohle, tak rači nic, klidně si to vem, já to nechci." Byla to rodina s velmi nadprůměrnými příjmy a hoch byl zvyklý, že měl, na co si vzpomněl. Byl jsem z toho tehdy velmi smutný a říkal jsem si, že by potřeboval chlapec za vyučenou. Bohužel k tomu došlo, a to poměrně záhy. Došlo k rodinné tragédii, chlapec byl vržen do reálného života a nakonec právě ta zavržená babička byla jediná osoba, která se o něj až do dospělosti starala.

V rádiu vyprávěly děti z dětského domova, co by chtěly pod stromeček. Dost mě jejich přání šokovala. Většina z nich chtěla chytrý telefon a tablet nebo počítač. Skromnost těm dětem rozhodně nechyběla, ale byly to děti, které nemají rozum a podléhají mediální masáži televize, která to do nich pere horem-dolem. Co mě šokovalo, bylo to, že jakási dáma z jakési nadace žádala posluchače, aby pomohli těm dětem splnit jejich přání a koupili jim pod stromeček chytrý telefon nebo tablet či počítač! Podíval jsem se na svou stařičkou Nokii, se kterou jsem na výsost spokojený a u které jen občas měním baterie a na rozdíl od mého syna, který má svůj chytrý telefon neustále vybitý, mně vydrží nabitý déle než týden. Napadlo mě, že bych té dámě zavolal, že tedy nechci chytrý telefón, ale že by se mi strašně líbilo Ferrari 250GTO z roku 1962, jestli by mi ho nemohl někdo dát pod stromeček, že jsem důchodce a nemám zrovna zbytečných 728 miliónů korun.

Já mám s dětmi z dětských domovů úplně jiné zkušenosti. Když jsem provázel na letišti děti z děcáku, byli to ti nejmilejší abonenti. Byly fajn a určitě nevyžadovaly telefony za tisíce. Byly štastné, že mohou něco vidět a že si s nimi někdo povídá a že tety jsou na ně hodné, že si mohou užívat života jako ostatní děti, které měly více štěstí. Myslím si, že pohlazení a rodinná pohoda jsou víc, než všechny nablblé telefóny světa a ostatní magické krabičky. Vzpomněl jsem si holčičku, která se v autobuse rozplakala, že zapomněla v baťůžku Míšana a že on nic neviděl, tak jsme spolu s řidičem Honzou projeli mezi letadly speciálně pro Míšana ještě jednou. Bylo to dojemné a holčička byla šťastná a tiskla svého odřeného medvídka na okno autobusu, aby si také mohl prohlédnout letiště.

Když jsem letěl minulý týden domů z Londýna, vzpomněl jsem si na tu scénu. Koupil jsem své vnučce jejího prvního medvídka. Měl jsem ho v ruce, protože jsem chtěl, aby také něco viděl. Když stevardka ukazovala, kde jsou nouzové východy a jak se nasazuje kyslíková maska, medvěd pečlivě poslouchal a nakonec jí zamával. Ta se začala smát. Když potom šla kolem nás a viděla, jak se medvídek kouká z okna, zeptala se, jak se mu let líbí. Zuzana jí řekla, že letí prvně a že se do Prahy těší. Ukázal jsem letušce připravený "bličák", kdyby se medvědovi udělalo špatně. Smála se znova a kroutila hlavou.

Já i ve svých třiašedesáti stále miluji vánoce a těším se na ně. Zuzana vyšiluje, že nic nestíhá, a létá jako "cruise missile" nad Ostravou, když je smog a nemůže najít cíl. Snažím se ji zastavit: "No tak to nestihneš, a že nemáš dárky, já žádný nechci, rum jsem si koupil a angličáka také, tak mně to zabalíš pod stromeček a buď v klidu. Nemáš ještě cukroví? A koho to zajímá? Sedni si, zapálíme si františka, nalejeme si víno a v klidu něco upatláme a když se to nepodaří, houby se děje, dáme to do kmítka, brabčáci si pochutnají. Také mají vánoce a stejně jsem tlustej. Nechci mít doma pološílenou strhanou ženskou, ale milou, příjemnou Zuzanku, to ostatní se poddá!"

Zažil jsem kdysi jedny vánoce, které bych už nikdy nechtěl zažít, ale o tom jsem už psal. Nakonec to dopadlo dobře, šli jsme o půlnoci v čerstvě napadaném sněhu Vršovicemi s Honzou na procházku a kouřili jsme spolu doutníčky, i když byl tehdy ještě mladistvý. Nakonec mě Honza vzal za ruku a řekl: "Stejně jsme si tati udělali krásné vánoce, že jo?" Teď je už všechno dávno jinak a vánoce si zase užíváme. A tak se těším. A vám, moji milí, také přeji, aby vás měl kdo držet za ruku, a věřte, že to je ten nejlepší dárek, lepší, než milión drahých dárků! (Ale kdyby snad někdo chtěl založit fond "Ferrari pro Honouška", vůbec bych se nezlobil, kdo by se zahazoval levnými dárky, 250GTO je nejdražší auto na světě!)