Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 141
Recyklace se také nedočkal Star club Tomáše Háši, později přejmenovaný na Plameny - skupina ÚV SSM. To byla úžasná kapela! Samé úderné písně pěla! Když si vzpomenu na Festival politické písně v Sokolově, jak tam výše jmenovaní za doprovodu této skupiny hrdinně pěli, mrzí mě, že většina písní od Hanniga, Ballinga a dalších úžasných skladatelů zmizela v propadlišti dějin. Stejně jako verše J.V. Svobody, Miroslava Floriána, díla Pilaře, Kozáka a jiných mistrů písma. A tak si asi již nikde nepřečtu ódu na vrtulník Mi-24, dílko to veršotepce Floriána. Prostě doba se změnila. Zaplať pánbůh!
Božská si stěžovala, že přestože její písně již zlidověly, a tak patří do národního kulturního dědictví, v Českém rozhlase se nehrají. Nejspíš nepočítá do vysílacího času několikrát denně vysílanou parafrázi na svou píseň, kterou zpívají skotačící babči, když vyrábějí ve Vitaně poctivé polévky. Měla by být ustavena nějaká komis, která by v létě obcházela dětské tábory a kontrolovala, zda děti sdostatek zpívají její písně. Něco jako kontrola hygieniků. „Nezpíváte písně z mého národního odkazu? Ne? Tak to vám ten tábor pěkně zakážeme! Alou domů, holoto, když nevíte, co je národní dědictví a že je vaší povinností je ho udržovat!“
Zavolal jsem do Radia Beat a chtěl jsem, aby mi Honza Hamerník zahrál něco z národního dědictví. „Kolik jsi toho vypil, že tak blábolíš? Nemáš horkou nemoc? Nebo jsi po pěti nočních? Nebo ses už docela zbláznil?“ Neuvědomuje si, že i na jejich rádio by mohla dopadnout konečně spravedlnost. A to už vůbec nemluvím o rádiu Rock Zone, tam snad Božskou nikdy ani nehráli, ba dokoce bych si dovolil říct, že kdyby tam přišla inspekce z ministerstva kultury kontrolující uchovávání národního dědictví, že by tam nejspíš ani takovou hudbu nenašla! V prvně jmenovaném rádiu jsem jedno takové CD našel, ale bylo nehratelné, protože jím byla podložena noha stolu,aby se nekýval…
Ve školách nás nutili učit se o národních buditelích. Jejich knížky se dnes většinou nedají číst. Výjimku snad tvoří Baar, Němcová a Havlíček Borovský. Tak mě napadla strašlivá představa, že by se mohlo podařit manželovi Božské protlačit její písně do povinných školních osnov: Dvořák, Smetana, Fibich, Janáček, Martinů a Božská. Pak dlouho nic a lidová tvorba.
Napsal jsem tři knížky. Stalo se mi, že jsem byl u jednoho sběratele leteckých relikvií a on strašně lhal - ještě víc než já. A ten mi vyprávěl spoustu příběhů, které se mu staly. Přerušil jsem ho a povídám: „To jsem napsal ve své první knížce, to se vám stát nemohlo.“ Nehnul brvou a mlel dál, že se to stalo jeho kamarádovi a bla, bla, bla. Takže vlastně můj příběh také zlidověl, stala se z toho „urban story“. Není to také příklad, teď budu neskromný, národního dědictví? No, asi není. Kdybych si to myslel a tvrdil bych to, mohl bych být podezírán z totální ztráty soudnosti.
Někdo se nemůže smířit se svým ústupem ze slávy. Zejména když byl kdysi z rohodnutí strany a vlády všude a dvakrát. Lidé si tehdy nemohli vybírat, nebylo z čeho. Jen všemocní kulturtrégři určovali, kdo smí a kdo nesmí vystupovat. Někdy ovšem měla jejich rozhodnutí opačný efekt, než chtěli. To se stalo třeba v případě Plastic People. Kdyby kolem nich nedělali komunisté takový kravál, mám dojem, že by se nikdy tak neproslavili. Byl jsem v té době mladý, oficiální kulturu jsme ostentativně bojkotovali a tady najednou bylo něco, co komouše štvalo, tak jsme to všichni chtěli slyšet, takže jejich tirády měly přesně opačný smysl. Byla to sice negativní reklama, ale velmi úspěšná.
Mám dojem, že pro podobně nesoudné recykláty by se hodilo založit internetové fórum, nejlépe s názvem www.vratsedohrobu.cz (Pájo, tím nechci zesměšňovat tvou kapelu!). Tam by se mohli umělci, které už nikdo nechce poslouchat, vykecávat a národ obecný by z toho měl srandu.
***********
Knihy si můžete objednat zde
