Jan Werich, an čte svůj dopis Williamu Shakespearovi, to je sám o sobě zvukový drahokam, který stojí za cenu vysolenou za nákup nejnovějšího cédéčka z archívu Českého rozhlasu.

Toho dopisu jsou dva tucty minut, největší kláda z osmi nahrávek, které tvoří Babí léto Jana Wericha, s podtitulem Dosud nevydané zvukové záznamy.

Pět jich pochází z rozhlasových archívů, tři jsou ze záznamů rozhovorů mezi Janem Werichem a kamarádem a bývalým kolegou z tehdy ještě dobrého týdeníku Mladý svět, Jiřím Janouškem.

Je to přes 75 minut moudra. Kdo čeká bohapustou srandu, ten se nedočká. Moudrý smích, to není třeskutý řehot, to je spíš chápající pousmání.

Takhle vybral nahrávky zajímavý rozhlasový chlapík Robert Tamchyna, muž, který spojuje redigování s moderováním (proč se říká v češtině uvádění pořadů a provázeni jimi cizím slovem, to jsem dosud nepochopil a asi také ani nepochopím, ale to je vedlejší).

Další vášní Roberta Tamchyny je divadlo a na tom cédéčku je to vidět, promiňte, slyšet.

Počínaje Werichovým dopisem, který odeslal na pomyslnou adresu William Shakespeare, Esq., Stradford upon Avon, přes jeho vzpomínku, jak si zahrál (spolu s Jiřím Voskovcem) v Bardově Bouři přímo na Broadwayi v New Yorku, až ke třem vyprávěním, která natočil v Brně, kde mu léčili rakovinu hrtanu (to mluví o sobě, pak hovoří o tom, jak se stal filmovým kritikem a jak kamarádil s Voskovcem, a o svém vztahu k rozhlasu jako sdělovacímu prostředku), jde o cenné nálezy v archívech, za které může právě Robert Tamchyna.

V hovorech s Janouškem mluví Werich o herectví a slavných předscénách s Voskovcem (cizím slovem: forbínách). A opět hovoří o Shakespearovi a o svém nikdy nedokončeném představení jménem Falstaffovo babí léto. V poslední nahrávce vypráví o poměrně úsměvném setkání s Voskovcem v Montrealu, jenže právě tohle vyprávění končí smutně: Werich v tu chvíli neví, zda se vlastně ještě chce někdy se svým druhým já a nejlepším chlapem svého života - Voskovcem - sejít. Obává se, že by to bylo jejich poslední setkání a že by to oba tušili.

Stojí za to zastavit se na chvíli u Werichovy posedlosti sirem Johnem Falstaffem.

Původně to je jedna z postav Shakespearovy dvoudílné hry o Jindřichovi Čtvrtém. Sir John Falstaff jí prochází v obou dílech a Wericha zaujal zajímavým rozporem. Každý chlap chce dvě věci, tvrdí Werich: mít moc a být ochlasta, děvkař a vůbec nestyda. Jenže může být jenom jedno. Buď král, NEBO ochlasta, děvkař a vůbec nestyda.

Jan Werich pracoval dlouhá léta ve snaze vytvořit z Jindřicha Čtvrtého hru jedinou, tedy hru, v níž by šlo právě o toho Falstaffa. I s tím jeho neřešitelným rozporem. Werich to vymýšlel jako divadlo nebo film, ale nikdy nedokázal nápad dotáhnout do konce. Tedy do chvíle, kdy by stanul na jevišti jako Falstaff nebo před kamerou v téže úloze.

A přitom Jiří Voskovec o něm tvrdil, že vlastně Jan Werich sám o sobě byl přímo zosobněním Falstaffa.

Werich si moc dobře uvědomoval, na jak tenký led se pouští, když chce předělávat Shakespeara. Toho Shakespeara, k němuž v mládí necítil nic, ani úctu, protože mu Barda ze Stratfordu cpali do krku horem i dolem. Začal ho konečně chápat (a potom milovat) teprve v Americe, kdy se dostal k Shakespearovi v originále.

Ať už tomu bylo jakkoliv, Werichův Falstaff nevznikl.

Celé CD je velice vkusně vypraveno díky Evě Tamchynové. Na obálce je znamenitý Werichův portrét, který pořídil další kamarád a bývalý kolega z tehdy ještě dobrého týdeníku Mladý svět, Miroslav Zajíc. O dnešním zhýčkaným uším velice přijatelný zvuk se postaral zvukový mistr Miroslav Mareš. Tamchyna s Janouškem přičinili každý něco poznámek. Ten první o tom, co vlastně to CD zahrnuje, ten druhý o okolnostech vzniku jeho rozhovorů s Werichem i o tom, co všechno ovlivnilo, které nahrávky mu nakonec zůstaly na pásku a které už ne.

Pakliže nemáte klobouky, pořiďte si je. Proto, abyste smekli před Werichem a jeho smutným klaunstvím. A proto, abyste smekli také před Českým rozhlasem a všemi, kdo se podíleli na vzniku tohoto CD. Za to, že udělali tak záslužný čin.

Díky jim všem.