30.1.2023 | Svátek má Robin


XB-1 : Lovkyně upírů Buffy po 20 letech

23.1.2023

Lednové číslo časopisu XB-1 (dřív Ikarie) přináší článek Upíři v moderní popkultuře.

Napsal ho Václav Krupička, přečíst by si měl každý. Nebo každý, kdo chce pochopit a vstřebat fenomén upírstva studiem pouhých čtyř stran textu.

Přísahám, ani jednou nezabřednete do výčtů nebo detailů. O to víc se autor věnuje upírovi jako metafoře, i když pouze na mrňavém prostoru opuncuje za „nevlivnější“ z těch metafor kultovní seriál Buffy: The Wampire Slayer (1997-2003). Od jehož dokončení uplyne za chvíli dvacet let, a to aniž byl překonán.

K té výhře pomohlo i to, že není vážný. Je rafinovanou, invenční a takřka všeobjímající parodií. Často taky nekorektní. A dokonce vůči některým odedávna zažitým vlastnostem upírů.

Je pravda, že dodnes Buffy hodně lidí nepochopilo, ba ignorují ten „šunt“. I sám uznám, že je tam celá řada momentů humorná spíš nechtěně. To ano. Ale jiné, daleko četnější sekvence a celé díly jsou promyšlené. A celek se pohybuje na hranici surreálné geniality. Seriálem se táhne i promyšlený dějový oblouk, abychom se dočkali vyvrcholení.

Setkal jsem se s velkou množinou svých vrstevníků, kteří seriál o Buffy přímo „žrali“. To setkal, ale stejně. Vždy mě znovu šokovalo, nakolik byli ti diváci a divačky do zápletek ponořeni, jak ctili s ukrutnou vážností i příhody až nepřípadně groteskní. Bavili se, ano. Ale nesmáli. Někdy dokonce plakali. Nepopírali přede mnou, že vlastně sledují parodii na dávný mýtus, ale na sentimentu to neměnilo nic; a když se doma podíváme na komedii Adéla ještě nevečeřela, je jiná, ale něčím ne. Nick Carter (Dočolomanský) hraje sice věrohodně, ale přesto s nadhledem. A sledujeme i jeho pražského kolegu Ledvinu (Rudolf Hrušínský) a vše s vědomím, že jde o obrovskou Brdečkovu nadsázku. A fandíme. A víme, že by vše zkolabovalo, kdyby ti „hodní“ náhle umřeli - a smál se - na konci - zločinný „Zahradník“ Miloš Kopecký. On se - tedy - na samém konci a lokomotivě vlastně směje, ale to je pouze vtip. A vyhrál i Nick. Ten bojuje. Je na místě lovkyně Buffy Summersové, jejíž seriál je vědomou metaforou na dospívání a srážky s okoralou dospělostí. Krupička to vystihl, píše-li o tom, že se jedná „o s obrovskou mírou nadsázky poslepovanou mozaiku hororových motivů“ a zobrazení snahy, s kterou dospívající poslušně plní jistou část nároků na ně kladených. Plní, ale dělají to po svém. Aby přežili. V intencích přicházející generace a s její vlnou.

Za dvacet let od ukončení Buffy let bylo o upírech natočeno samo sebou X dalších děl, a tak si bohužel ani nemusíme uvědomovat, s kolika zbrusu novými prvky tvůrci LOVKYNĚ tehdy přišli. A poprvé. Poněvadž parodovat není jen modelování. Napodobenina. Může jít o povýšení. V parodiích se, pravda, moc často nepovyšuje o celé LEVELY, ale tady se - jako božím zázrakem - ta věc povedla. „Některé role tam… jsou ještě dnes pro upíry netypické. A jinde bychom je těžko hledali,“ upozornil pan Krupička a seriál, jistě, na někoho působí až bláznivě či dekadentně, ale je v bláznovství neskutečně invenční. A vypovídá o kvantu věcí. Těch ze skutečného života.

Vidíte, a přece se to nemuselo semlít. Když jsem kdysi kráčel do biografu na původní filmovou předlohu seriálu, byl jsem - nakonec - zklamán. V roce 1992. Titulní Buffy ještě hrála plavovlasá Kristy Swanson a vedle ní obsadili mladou Hilary Swankovou (pozdější boxerku u Eastwooda), Rutgera Hauera a Luka Perryho a především Donalda Sutherlanda. To on co RÁDCE dívčině vysvětlí, že je vyvolena. Že je to poslání jen několika a i ona musí likvidovat upíry a jinou havěť. V nezapomenutelné scéně - s mrštěním vražedného kolíku -odhalí Sutherland svůj neskutečně bleskurychlý reflex. Umí chytat! A hraje mocné, nadpřirozené monstrum. Minimálně od té chvíle chápeme, že se během této „parodické komedie“ taky smíme bát.

Jenže potenciál film prošustroval. Odhalil ho zato televizní seriál. Jen těžko v něm hledat epizodu, kterou byste vynechali.

Vše přitom vymyslel Joss Whedon (*1964), když jen lapil do tenat téma, jež viselo ve vzduchu. A nebyla to Mona Lisa.

Chytře nato provedl minimálně tři věci. Přešel od filmu do televize; překvapivě nastolil temnější notu (o hodně) - a krásnou Kristy Swanson přeobsadil jinou krásnou dámou. A tak se stalo. I ta dívka pak udělala ze zdánlivě šíleného projektu KULT. Herečka jménem Sarah Michelle Gellarová (*14. 4. 1977).

Není prvoligová, ani však replikovatelná. Vymkla se měřítkům. Taky díky jejímu výkonu začala seriál chválit i filmová kritika. A vnímala Whedonovu invenci. A jeho spolupracovníků, ti psali také, ale pod jeho dozorem.

Whedon intuitivně propojit pohled na soužití dívek na střední škole s bojem oné „vyvolené“ Sarah proti různým vampýrům a spol., což je nápad debilní, ale pro jiné za tisíc. Milion kytiček, a to nejen hřbitovních. Protože pitoreskní výsledek rozesmává i šokuje, okouzluje, mate a místy uhrane. A hned dvakrát, mimochodem, se tu objeví sám Neviditelný.

„Mohli to myslet vůbec vážně?“ ptal jsem se opakovaně – a věděl. „Nemohli.“ Jenže vtip je právě v tom. V tom, že to vážně nebrali, a ono to nevadí. Osobně si na místě Sarah Gellarové neumím představit nikoho jiného a ona je tou Noční můru z Jilmové ulice. Tam totiž taky může hrát jen Englund. A Batese taky mohl hrát jen Perkins. I když pak doma řvou a buší do zdi vzteky, že mají navždy svou krabičku. Jsou uvnitř zastrčeni, i když za peníze. I Sarah G. je v podobné škatuli - s popiskou BUFFY -, a kdyby zítra hrála ozbrojenou izraelskou diplomantku, která loví nacistu v Peru, nepomůže to.

Ještě malou ji matka nechávala hrát. Sarah se velmi brzy dožila role Buffy a asi ještě při hraní prvních dílů nemyslela na to, že je parodický seriál budoucí upíří fenomén. Prostě lovila potvory, i když nebyla v černém. Lovila, jak jí kázaly scénáře, a po právu má doma patero cen Teen Choice Awards, tzv. Saturn Award a nominaci na Zlatý glóbus.

Oba rodiče jsou Židé, ale již od sedmi let ji vychovávala matka. Dcera se věnovala krasobruslení a získala černý pás v taekwondo. Není přitom nezábavné, že pro neustálé filmování a chození na konkurzy takřka nenavštěvovala školu.

Zato pracovala jako modelka a McDonald´s jí zakázal stravovat se ve svém řetězci pro jednu proti němu vypálenou reklamu, kde hrála.

Osudný scénář seriálu četla poprvé roku 1996, ještě jí zdaleka nebylo dvacet. Šla za Whedonem a řekla si o titulní roli. První díl se objevil v březnu 1997 a měl všeobecný ohlas. Zvlášť pak fungovalo určité obrácení principu. Toho dosavadního. Dívky jako Sarah bývaly totiž dosud v hororech masakrovány - a vražděny. To ona se postavila jinam. Do role, kde se nejen umí ubránit znásilňovateli, ale taky ví, že nejlepší obranou je útok. Udržela se v této akční pozici po 144 dílů a seriál skončil roku 2003. Před 20 lety.

A zatímco běžel, přicházely jí nabídky od filmu. Roku 1999 hrála v nové verzi Nebezpečných známostí, a to roli Kathryn Merteuil, tedy dámy s lehce zvrhlou touhou manipulovat lidmi. Taky tento film měl obrovský úspěch.

Roku 2000 začala Sarah Gellarová chodit s budoucím manželem (hercem Freddie Prinzem) a mj. spolu pak poskytli hlasy animovanému seriálu Star Wars Rebels. To však je pouze jedna z nesčetných jejích aktivit a během neustálého oceňování (především její krásy, ale občas i hereckých výkonů) byla (2002) odhalena i vosková figurína u Madame Tussauds.

Nedávno (2021) se pak nevděčně vyjádřila i ve smyslu, že nemusí být - vedle seriálu o Buffy - dál spojována i s Whedonem. To se stalo poté, co ho její kolegyně zpětně obvinila ze sexuálního obtěžování. Ale nechme plavat dobové tance: už roku 2011 se Sarah připojila k programu propagujícímu předčítání malým dětem.

A nesmrtelná Buffy? Chce žít - jako každá jiná dívka -, ale s postupem seriálu se učí přijímat roli zabijáka. Je to taková první Brutuální Nikita. A trochu Xena. Má po ruce strážce jménem Rupert Giles, který ji neustále trénuje, ale bohužel jej už nehraje Donald Sutherland; ani jeho syn Kiefer. Buffy přesto chápe, že má přímo mystickou sílu a rány, které v boji schytá, se zacelují podivuhodným tempem. Vedle obrovské intuice se jí taky zdají prorocké sny, které v reálu nezklamou. Částečně vidí budoucí, ale dostává se navzdory tomu do sociální izolace. A úplný začátek seriálu navodí u znalého diváka pocit, že se autor lehounce inspiroval Kingovým hororem Carrie.

Vždyť Buffy přichází do nové školy poté, co v předchozí - zřejmě - podpálila tělocvičnu. A dál? Možná čeká oddech a klid, jenže i na nové škole je strážce. Giles. A Whedon oficiálně přiznal, že měl při psaní sen o dívce zcela bezvýznamné, byť ne ostrakizované, která se najednou může stát zcela mimořádnou. A ta střední škola okolo? Nástraha za nástrahou. A tak musí být školička pojata jako horor. Zdá se to šílené? Možná. Úspěch seriálu však byl potvrzen všude. Na jeho základě vznikly komiksy, hry, knihy… BUFFY je dokonce kódové označení pro první mobil HTC, který do sebe integroval Facebook, a série o lovkyni byla svého času označena jako „druhý nejlepší televizní pořad všech dob“. Což je přehnané, ale je fakt, že i časopis Time vložil BUFFY mezi sto nejlepších televizních výtvorů; a roku 2016 ji časopis Rolling Stone usadil mezi vlastní stovku. Podle dalšího žebříčku jde o třetí nejlepší pořad ze školního prostředí a Writers Guild of Amerika ho upíchli mezi „sto nejlépe napsaných seriálů“. Od roku 2022 je tato série přístupna v digitální síti Comet.

I kdyby ale nebylo těchto komerčních úspěchů, zaznamenali vliv Buffy na zobrazování upírů i kulturní antropologové, kteří právem poukazují na různé souvislost s dnešními pohledy na školní inkluzi, například. - Na téma seriálu existuje hned několik desítek teoretických knih. Jistěže nejen sociologických, ale vyšly taky stovky článků z oblasti psychologie, feminismu anebo filozofie. A roku 2012 museli badatelé konstatovat, že je „fenomén Buffy“ nejstudovanějším pop-kulturním úkazem.

Ano. To není zas takový úspěch - a pár klasiků i včetně Brama Stokera se patrně obrací v hrobě. Ale jedno samostatné kouzlo bylo vytvořeno, má magii, která nezabíjí, a je to (jak by řekl Hitchcock) „jenom film“.

10 momentů ze seriálu: https://www.youtube.com/watch?v=uKq4SjCPzII