(Z připravovaných memoárů)
Jak poctivě přiznávám ve svém životopisu, mám nedokončené základní vzdělání. Chybějí mi první tři ročníky základní, tehdy obecné školy, neboť jsem do školy chodit nesměl. Mými učiteli byli tatínek, než ho sebrali, a pak křesťanský dědeček, mistr košíkářský, který za první války sloužil u infanterie a byl v ruském zajetí, takže napínavě vyprávěl. Po válce, při nástupu do opravdové školy, jsem měl trochu starosti s tím, kam se ve škole odkládá taška; já sice věděl, že se do školy chodí s taškou, ale netušil jsem, kam s ní, a styděl jsem se někoho zeptat. Ale jinak se ukázalo, že mi nic neuniklo, že nemusím nic dohánět. Tedy s jednou výjimkou.
Táta a křesťanský dědeček mne sice naučili číst a psát, ale patrně v důsledku chybějícího pedagogického vzdělání jaksi opomněli naučit mě abecedu. Což se nejspíš člověk musí naučit hned na začátku, neboť jinak se to nenaučí nikdy, dokonce vůbec nikdy. Jenom zásluhou pozdější výuky hry na violoncello mohu dnes – a patrně už do smrti – odříkávat abecedu „a-b-c-d-e-f-g-a-h-c“, což, jak pozná každý vzdělanec, není žádná abeceda, nýbrž stupnice C-dur.
Máte-li také vy bez ohledu na to, zda se vás týkaly norimberské zákony či ne, občas potíže s abecedou, nevíte třeba, co přijde po „q“ a podobně (ono se to projeví většinou při hledání v encyklopediích nebo telefonních seznamech), vězte, že chyba se musela stát hned na začátku někdy v první třídě. Vaši pedagogové se nejspíš nevěnovali výuce abecedy s náležitou péčí.
x x x
Paní Grossmanová, jako když ji před sebou vidím, byla přesně to, čemu se říká jiddische mamme. Narodil se jí chlapec Arnoštek, upřímně řečeno dost postižený na těle i na duchu. Hodně postižený. To se stává. Manželé Grossmanovi nesli ten úděl statečně a Arnoštek rostl jak z vody. Dokonce absolvoval třídu jakési školy (inkluzívní vzdělávání tehdy ještě nebylo vynalezeno) a nastal čas, aby se mohl ucházet přeci jen o nějaké trošku zaměstnání. Tu se kolem jejich domu rozneslo, že Arnoštek má urgentně nastoupit do skladu k Baťovi. „Já o tom nic bližšího zatím nevím,“ odrážela zvědavé útoky paní Grossmanová, „tedy kterému skladu má vlastně Arnoštek šéfovat nebo co.“ Paní Pivoňková odnaproti se nechala slyšet, že je to od pana továrníka Bati moc pěkné, když dává Arnoštkovi takovou příležitost. „Příležitost?“ vybuchla paní Grossmanová, „vy tomu říkáte příležitost? Tak já vám milá paní řeknu, jak to doopravdy bylo: Baťa ho prostě mermomocí chtěl. Vykřikoval, že bez Arnoštka nemůže fungovat. Paní Pivoňková, BAŤA NEDAL POKOJ!“
x x x
Nikdo jsme nikdy nevěděli, jak je s námi vlastně teta Rubínová příbuzná. Dědeček říkal, že patří k jeho vzdálenějším sestřenicím, kterýžto rozměr chápal jen on, znalec oboru mišpochologie, totiž příbuzenství, který sám založil a byl v něm nepochybnou autoritou. Byla nejspíš vzdálenější sestřenicí kdekoho, o čemž také svědčila její rozsáhlá korespondence. Teta Rubínová ráda napsala všem ke každému svátku, k bar micve i k Novému roku, a sdílela žal nad úmrtími a dopravními katastrofami, až ji to všechno jednoho dne přestalo bavit. Vymýšlet si donekonečna květnaté výbuchy nadšení či nedozírné hloubky žalu tetu Rubínovou zmohlo; rozhodla se, že všechno musí jít vyřídit jednou provždy a najednou v tiskárně pana Švarce, na jeden jediný účet, a to se také stalo. Teta Rubínová si nechala vytisknout ozdobným písmem text, který svou důmyslností vzbuzuje úžas a nedostižností ohromuje dodnes. Na malé elegantní kartičce si mohli jubilanti, pozůstalí, vítězové, snoubenci, zakladatelé, maturanti, biřmovanci, svědkové i oběti, etc., etc., přečíst:
Vřelé city k Vám všem chová
Vaše Sára Rubínová.
x x x
Třetí dáma mého dnešního vzpomínání se za svobodna jmenovala Taussigová. Byla manželkou československého důstojníka, který se s ní odmítl rozvést, ačkoli mu to bylo doporučováno. Přistěhovali se k nám do města už jako penzisté, když se jejich posádkové město rázem ocitlo ve Velkoněmecké říši. Pamatuji si paní plukovníkovou, báječně uklizenou starší dámu, která mi vyprávěla o dávných časech a přitom pronesla větu, v níž je úplně celý román někdejší republiky a posádkového města i s jeho podvečerní promenádou kolem náměstí, větu, se kterou navždy zůstane v mých vzpomínkách:
„Ano, Pavlíčku, to jsme ještě měli pluk.“