Neviditelný Pes

VZPOMÍNKA: Život bez puděra

1.9.2009

Ve vzpomínkách na dětství a mládí se občas dostávám k oblasti jazykové. Narodil jsem se a prožil několik málo let v době, kdy věci a činnosti ještě bývaly nazývány termíny vesměs obecně srozumitelnými. Nebylo třeba vysvětlovat, co že dělá hasič, zatímco pozdější „požárník“ mohl v neznalci vyvolat jisté rozpaky, jakoby to byla odvozenina od syna Ohnivcova. Slovo se možná vynořilo jako otrocké převzetí ruského „požarnyj“ v době, kdy byla ruština jazykem pokroku a míru, jak jsme se to ve škole učili. Přebírání cizích slov je časté, dnes dominuje angličtina. Jen bych se přimlouval za to, aby se tak činilo s mírou a s citem pro jazyk, což ponechávám jazykovědcům a také široké veřejnosti, neboť ona má vliv na vývoj jazyka.

Jiným terminologickým příkladem budiž strážník, jenž mne, malého chlapce, přivedl domů, když jsem se rodičům ztratil v Bílé Labuti, leč naštěstí jsem znal adresu. O pár let později by mne vedl „příslušník“, a můžeme se tázat, kam že příslušel. To už byla doba, kdy z koloniálu v naší ulici vznikl Pramen, ve srovnání s původním koloniálem spíš vysychající. Holič zmizel proměniv se v Hygií, která bohužel nahradila vázané ročníky předválečných obrázkových časopisů, jež tak dlouho vzdorovaly zubu času, čtením pohříchu pokrokovým. Rekordy ve sklizních obilí nebo brambor či v tunách oceli nebyly zdaleka tak přitažlivé jako staré obrázky odvážných cestovatelů a dobrodruhů. Vyrojila se také všeliká družstva, Inklemo, Drutěva a další, jejichž poslání se občas dalo z označení vyrozumět, ale mysteriózní bylo například družstvo Snaha. Tušíme, že se snažilo; z názvu neplynulo, o co. Lidová tvorba nezůstávala pozadu, takže se hovořilo o fiktivním družstvu Drumel: družstvu melouchářů. Neexistující instituce, protože melouch, čili práce načerno, samozřejmě nebyla dovolena.

Zkratky byly hojně rozšířené, a do jisté míry inspirativní byl v tomto ohledu opět náš sovětský vzor. V této zemi se to zkratkami hemžilo, i když o jedné, gulag, se u nás začalo otevřeně hovořit až mnohem později. Tehdy dávno mi utkvěla v paměti jiná, kterou jsem zahlédl v jakési knize obsahující předválečné zkratky sovětských institucí a úředních postavení. Nuže, jedním z hodnostních stupňů byl zkráceně (a foneticky) „zamkompomordě“, což se dá volně přeložit přibližně: „zámkem přes hubu“. Za zkratkou, i v ruštině ne právě šťastnou, se skrýval „zaměstitěľ komissara po morskim dělam“, tedy náměstek komisaře pro námořní záležitosti.

Přivádí mne to konečně k další zkratce, tentokrát neoficiální, vyprodukované lidovou tvorbou. Byla to zkratka nemálo komplikující život. K tomu jako příklad předešlu svoje rodinné zázemí. Můj tatínek vystudoval techniku a pracoval zprvu v továrně, později bizarní shodou okolností, která by si žádala zvláštní vyprávění, zakotvil v různých kancelářích. Byl tedy představitelem inteligence, pravda v komunistickém Československu „pracující inteligence“, protože on nikdo nesměl nepracovat. Maminka byla po mém narození v domácnosti, jednak proto, aby se starala o mého bratra a o mne, jednak proto, že se bohužel netěšila nejlepšímu zdraví.

Z takové rodiny jsem vstoupil do vzdělávacího procesu, jak se říkalo školní docházce. Možná to zůstalo dodnes. Tradice vyplňování formulářů je nesmrtelná, jen se to teď dělá elektronicky, ale řada otázek se nemění. Stále překvapuji úřady, někdy pořád stejné, tím, že jsem se narodil v tentýž den jako v prvním formuláři. I rok souhlasí. Ani léta ukončení různých školských stupňů nepodléhají změně, ale čas od času se na to úřady ptají. Ovšem dnešní formuláře jsou ochuzeny o rubriky, jichž jsme si užili dosyta. Byla to především rubrika „rodiče“. Skutečnost, že je máme, se nedala zpochybnit, ale hříchy otců jakož i matek padaly na hlavy dětí.

Nehledělo se přitom na to, že nemůžeme za své rodiče; oni hřešili tím, že se obvykle nějakou prací živili. Šlo o to, jakou. Zatracení a zavrženíhodní byli někdejší kulaci, opět z ruštiny, česky bohatí rolníci, tehdy již rozkulačení, tedy zbavení majetku a často vyhnaní z domu. Tato vina padala i na jejich děti. Stejně na tom byl ten, jehož rodič byl majitelem dílny či dokonce továrny. Tady byl původ buržoazní, rovněž velmi špatný. Nejlépe na tom byly děti, jejichž rodiče byli obyčejnými dělníky, na vesnici pak prostými rolníky, ještě lépe bezzemky.

Zde se konečně dostávám k titulku této vzpomínky. Můj otec, jak řečeno, byl „inteligent“, navíc podezřelý, protože byl Rus a ještě k tomu emigrant. Naznačil jsem, kdo že na tom byl nejlépe z hlediska svého rodinného původu. Nejvýše byl při posuzování budoucnosti mladého člověka, například když šlo o přijetí na vyšší školský stupeň, hodnocen „původ dělnicko-rolnický“. Ano, to bylo v lidové mluvě „puděro“. To jsem neměl. Tento společenský defekt mne provázel po léta.

V dotaznících se rovněž uvádělo členství rodičů v politických stranách, a to před válkou, za války, od roku 1945 do 1948, po roce 1948, a kritické letopočty se posouvaly, jak dotyčné generace vymíraly. Později, s naším dospíváním, bylo podobné zpovídání na nás, jak řečeno, s odpovídajícími letopočty, tedy například od roku 1948 do 1968 (pionýrská organizace, Československý svaz mládeže, ale už třeba také komunistická strana), po roce 1968. Fakt, že jsem tyto rubriky s výjimkou ČSM, jehož členem jsem asi dva roky byl, proškrtával, rozhodně nebyl v očích kompetentních orgánů vítaný.

Přejdu k další lidové zkratce, která byla mnohem fatálnější než puděro. Po roce 1948 začaly prověrky. Termín dnes nepříliš jasný – šlo o to prověřit, přesvědčit se, zda dotyčný je schopen budovat lepší zítřky. K této činnosti byly zřízeny komise z osob již prověřených, tedy spolehlivých. Náš stát byl tehdy oficiálně „lidově demokratický“, formulace to ne zrovna jasná. Jestliže komise uvedla o někom v prověrkovém protokolu, že „nemá kladný postoj (nebo přístup) k lidově demokratickému zřízení“, byl to cejch, znamení napsané na papír a vypálené do pomyslné stránky osudu. Bylo tak úplně jasné, že dotyčný je třídní nepřítel, což bylo podobné jako válečný nepřítel v zákopu na druhé straně. O třídních nepřátelích se ostatně také psalo, že se zakopali na druhé straně barikády. Proti té její pokrokové straně, která se po roce 1948 budovala.

V té době jsem byl ve škole zvané obecná, tedy v prvních třídách docházky, a prověrky mne minuly pro nízký věk. Později jsem se seznámil s mužem, jenž po roce 1948 studoval na univerzitě orientální jazyky a tehdy odmítl vstoupit do Svazu mládeže, tudíž naprosto jasně demonstroval, že vůbec nemá kladný postoj. Stal se jedním z mnoha, kteří byli začátkem padesátých let okamžitě vyloučeni ze studia a já jsem ho znal už jako svářeče v holešovické loděnici. Nyní slíbená lidová zkratka, kterou není tak těžké si domyslet: „klapoklidez“, vyslovovaná spíš „klapoklídez“. Co bylo horší? Tomu, kdo neměl puděro, klesala výrazně naděje, že bude na vysokou školu přijat, kdo neměl klapoklídez, byl z takové školy v tehdejších čistkách vyloučen. Časem jsem poznal víc takových lidí. Někteří z nich museli opustit vysokou školu v posledním roce studia. Stačilo by jen pár měsíců …

Na závěr dovětek. Třebaže jsem neměl puděro, byl jsem přijat na vysokou školu. Můj spolužák ze střední školy, syn někdejšího soukromého řezníka, nikoli. Neměl jsem protekci; se svým původem sotva. Byl to jeden z těch momentů, kdy věříme, že nad námi někdo nebo něco bdí. V roce 1968, když trochu roztály ledy, rozpovídala se se mnou tehdejší vedoucí kádrového oddělení. Opět dnes neznámý termín – osoba, která dbala o „čistotu kádrů“, tedy zda zaměstnanci dané instituce nejsou skrytými nepřáteli pokrokového systému. Takže tato žena povahy prosté, komunistka přesvědčená, ale v jádru člověk nikoli zlý, mi v záchvatu upřímnosti řekla: „Víš, soudruhu, tebe bysme na studium nikdy nevzali, ale my tehdy při přijímacích zkouškách ztratili tvoje papíry.“ To byly pověstné kádrové formuláře, kde mi chybělo puděro. Tuhle chybu svého úřadu si pamatovala ještě po letech, ale když se stala, nikdo ji naštěstí pro mne nenapravil.



zpět na článek