Šedovlasý ogar s bujnou hřívou a věčnou touhou po srozumitelném a funkčním řádu Ludvík Vaculík zemřel v sobotu 6. června 2015 krátce před tím, než jsme s ním mohli oslavit devětaosmdesáté narozeniny.

Všiměte si, že jsem u jeho jména vynechal povolání, protože ho neumím pojmenovat jedním slovem. Napsal-li bych novinář či spisovatel, nebyla by to celá pravda, protože on byl zároveň to, čemu se říká veřejný intelektuál.

Svými texty, minimálně dvakrát: sice projevem na IV. sjezdu Svazu spisovatelů ve dnech 27. až 29. června 1967 a Dvěma tisíci slov z června 1968, která vyšla během několika dnů v Literárních novinách, Mladé frontě a Zemědělských novinách, ovlivnil i chod našich dějin.

Ze sjezdu na protest proti přednesným příspěvkům odešel tehdejší ideologický tajemník komunistické strany Jiří Hendrych, druhý nejmocnější muž ve státě po Antonínu Novotném, prvním tajemníkovi ÚV KSČ a prezidentu republiky, což signalizovalo blížící se konflikty.

Tento sjezd bývá někdy historiky označován za začátek tzv. Pražského jara, které bylo přerušeno sovětskými tanky 21. srpna 1968. Manifest Dva tisíce slov zase bývá považován za poslední důvod okupace Československa a podobně o něm hovořila i sovětská strana.

Poprvé na sebe upozornil spisovatel Vaculík ale již dříve, a sice v roce 1966, kdy vyšel jeho román Sekyra, která spolu s Žertem Milana Kundery z roku 1967 sehrála důležitou roli v diagnostice komunistické zlovůle a vůbec obecně vládnoucí nenormality. Rovněž nebyla jen literárním dílem, vrcholným estetickým výkonem, ale i politickým činem.

Po roce 1969 měl Ludvík Vaculík jako většina slušných spisovatelů zakázáno publikovat. Naštěstí v zahraničí jeho knihy vycházely dál, a to jak v překladech, tak česky. Pan Vaculík si ale psaní nenechal znechutit.

Připomeňme alespoň základní tituly z této doby: Morčata z roku 1973 a Český snář z roku 1981. Knihu inicioval při rozhovoru v kavárně Slavia Jiří Kolář, který se pana Vaculíka zeptal, co píše, a když on odpověděl, že nic, protože vede příliš nesoustředěný život, pan Kolář řekl: Tak to napište.

Tak se zrodilo jedno z nejpozoruhodnějších svědectví o době normalizace. Připomeňme ještě knihu Milí spolužáci z roku 1981.

Kromě toho v roce 1973 založil a konspirativně organizoval nejznámější samizdatovou edici Petlici, v které původně jen v deseti a později i padesáti kopiích vydával zakázané knihy kolegů.

Ludvík Vaculík se této práci věnoval celých osmnáct let: sháněl písařky (tehdy ještě neexistoval xerox), organizoval vazbu a pak ještě prodej, z něhož zase zpětně platil vazárnu a písařky. V jeho edici Petlici vyšlo celkem 367 titulů.

Tato nakladatelská Vaculíkova práce zase svědčí o jeho zvláštní umanutosti, díky které vznikla edice, jež je podnes hrůzným svědectvím o zrůdném komunistickém myšlení. Vše dobré bylo předem odsouzeno k ilegalitě.

V roce 1989 v listopadu ho přátelé v Praze na Letné nepustili na tribunu, měli z něj strach. Před lety to komentoval slovy: „A tím jsem se zachránil sám sobě.“ A my můžeme dodat, že se tím zachránil i jako spisovatel: po listopadu 1989 vydal jedenáct knih a jeden rukopis ještě čeká na vydání.

Skoro do posledních dnů svého života se s ním mohli čtenáři setkávat v Lidových novinách, kam psal pravidelně fejetony. Když k nám přišel domů na Velikonoce s pomlázkou, říkával: Přestaň babóňat a vezmi si baňku! Přeloženo do češtiny, přestaň kutit a vezmi si sklenku!

Navrhuji, abychom učinili totéž na jeho památku.