Čas neúprosně letí a ačkoliv jsme zažili obecně dost těžký rok včetně toho, že nám umřela řada přátel a známých v důsledku epidemie, nezměnilo to nic na jiných tíživých událostech. Brzy to bude rok, co také umřel, i když ne na covid, nám mnohým dobře známý přítel, kamarád, česko-australský spisovatel Stanislav Moc. Se čtenáři Neviditelného psa se stihl těsně před smrtí rozloučit.

Moje vzpomínky na něj nemohou být jiné než osobní, naše vytrvalé přátelství i přes oceán trvalo téměř 60 let. Když jsme kdysi jezdili z Prahy na internát chemického učiliště v Neratovicích a později do učiliště a přímo do chemické továrny, brzy jsem si všiml zdatného mladíka ryšavých vlasů, který se hlučně bavil s kamarády a někdy hrál na kytaru. Posléze jsem si také vzpomněl, že jsme se již setkali při přijímacím pohovoru, kde se naši námi uctívaní otcové dali do hovoru a pokračovali v něm i na zpáteční cestě do Prahy. Jestli jsme spolu vzájemně hovořili i my, jejich synové, si již nepamatuji. Už ani nevím, jak se stalo, že jsme se později sešli na vycházce u tzv. mrtvých ramen Labe. Tam a po večerech na internátě, zejména když nám bylo splněno naše přání bydlet na společném pokoji, jsme vedli nekonečné rozhovory o všem, co nás zajímalo. Ústředním tématem byly daleké cesty a sny o nich, u mne tehdy o Sahaře nebo o vnitřní Asii, u něj o Tichomoří, ale také již o literatuře, k níž nás velmi povzbuzovala i naše učitelka češtiny, nebo o otázkách života, smrti a posmrtného života. O takových tématech Standa již tehdy filosofoval rád.

Stanislav Moc

Ukončili jsme učiliště, pracovali jsme v závodě a studovali tzv. večerní školu pro pracující, ale pak nás život poněkud rozdělil. Já jsem shodou okolností nestudoval některou ze svých oblíbených věd jako třeba historii, etnografii, orientalistiku, ale praktická práva a Standa v roce 1968 pochopil, že se brzy zavřou hranice a chtěl přece putovat dalekými cestami. Odjel do Rakouska a posléze do Austrálie. Nikdy již nedoputoval do Tichomoří, jako já jsem nedoputoval na Saharu, byť jsem až neuvěřitelně cestoval jako moji oblíbení cestovatelé po střední a vnitřní Asii.

V Austrálii Standa vystřídal řadu povolání, mnohému se naučil a také léta žil a pracoval mezi australskými domorodci a myslím, že věrný svým starým duchovním zálibám, pronikl do jejich utajeného vnitřního života, do jejich mýtů a vlastně i do určitého zasvěcení. Psali jsme si desítky dopisů, často i dvaceti- a třicetistránkových. Kupodivu jsme neměli problémy, protože jsme probírali v dopisech jiné zájmy než ty, které by zajímaly bdělé „dozorčí úředníky“. Věrni i dávné podpoře naší učitelky začali jsme skutečně psát. Ponechme stranou mé literární opusy, vzpomínám na spisovatele Standu Moce. Napsal celou řadu pozoruhodných knih, které jistě někteří ze čtenářů těchto stránek znají, chci zmínit jen Tábor na Alligator River, celý soubor knih v nakladatelství Šulc a Švarc, jako např. Údolí nočních papoušků, Kde létají andělé či Schůzky s ďáblem. Napsal i pozoruhodný psychologický román složité stavby Upadlí vlastenci a také moře fejetonů, povídek a zamyšlení do různých časopisů, posléze hlavně internetových ...

Počínaje pozdními 80. lety začal jezdit do staré vlasti, kde jsme se konečně mohli setkávat v soukromí a později poznat i jeho krásnou a milou australskou manželku. S jeho čtenáři jsme se setkávali na vernisážích jeho knih v Praze, na čtenářských večerech v Roudnici nad Labem a také v Litoměřicích v literárním klubu Modré ucho.

Byl pečlivým a vědoucím čtenářem mých knih. Byl také a zůstává, neboť literatura naštěstí přece jen přesahuje každodenní čas, jedním z výrazných hrdinů mých příběhů. Rozhodně nechci popularizovat svou tvorbu, ale rád bych tyto vzpomínky zvýraznil právě citací dvou charakteristických úryvků :

„A byl to Sandy, který nade vše miloval poezii, Zpěvy staré Číny, který rád vedl po celé hodiny rozhovory o Bohu a o tom, čemu říkal smysl života, který je hned tam a hned opět tady a naprosto samozřejmě, jen s trochu provinilým úsměvem. Naše přátelství…bude jako moře, přílivy a odlivy… vždy stejně hluboké. Naše loď uvízne na písku… ale ta loď přece míří k Východu a pod Jižní kříž. Modrý Měsíc ji osvětluje za tichých nocí a na její palubě stojí u kormidla Sandy… a zpívá si ve větru i v dešti své písně. Písně jsou možná i smutné, ale jeho tvář je jasná a není možno ji nemilovat.“

„Ze vzdáleného světa začal přijíždět pravidelně Sandy Gregor (tak jsme ho nazývali), zestárli jsme oba, přestal se toulat, chodí po břehu oceánu… poslal jsem mu pozdravy z chýše básníka Tu Fu, stál jsem v Japonsku na břehu Tichého oceánu a vzpomínal, že na druhém břehu se prochází se svým psem.
Dříve, než dopíšu tyto řádky, Sandy přiletí z Koreje. Podívejte se na Sandyho Gregora, sedí ve svém pokoji, jemně se dotýká prsty klaviatury a jako by psal novou píseň. Je osm, devět hodin přede mnou – až zase ráno přijedu vlakem, přečtu si jeho půlnoční zprávy.“

Odchod našeho drahého přítele nebyl náhlý a neočekávaný, dokonce mi psal předloni, že tu bude sotva ještě rok, a posléze (loni) že bude rád, pokud přežije „tento měsíc“. Skutečně pak zemřel koncem „toho měsíce“, jak se obával, ale zemřel smířený, v nejtěsnější blízkosti svých drahých, oba synové mu na rozloučenou zpívali jedinou píseň, kterou je naučil v češtině „Ahoj, kamaráde“. Chybí nám, uchovávám si jeho maily a nemohu si zvyknout, že mi již obden nepíše… Bolestná vzpomínka na něj je však naplněna vědomím, co vše jsme spolu prožili a co nám naše přátelství dalo.

Vzpomeňte si všichni, kteří jste četli některé z jeho nesčetných povídek a fejetonů zde na stránkách NP nebo Pozitivních novin i v různých českých časopisech pro krajany (říkal jsem těmto prózám „mocovky“), na našeho starého přítele, poutníka věčností Stanislava Moce! Jistě nyní poznal i to, o čem tolik po celý svůj život hloubal!

Pozn.:  Některá fakta doplnila naše přítelkyně Jarmila Zídková, velká čtenářká NP.