28.10.2021 | Den vzniku samostatného československého státu


VZPOMÍNKA: Z maloměsta

24.5.2021

Před několika lety jsem ze sebe vydoloval veškeré vzpomínky na dětství, uspořádal je do knihy a zažil, co nutně následuje. A co? Vzpomínky se vám při psaní přelijí z hlavy do počítače, pak i na stránky knihy a... přestanou se vracet. - Vracely se mi přitom po desetiletí, oblažovaly mě. Ale napíšete je - a běda, jsou pryč. Narajzaly se dost. Abyste je teď špendlíkem vyšťourávali, a stejně to bude marný. Nic. Nejsou. Zcela se taky nevypaří, ale jedna přihrádka ve vaší duši se zavře. Cvak. Už tam nechodíte. Je mi to líto. Ale přestože mě to mrzí, málokdy listuji tou knihou. Něco ostatně pořád vidím anebo cítím.

Seno – a vzezření ulice před domem, jaké měla kolem roku 1968. Zatímco dnes tu leží asfalt s betonovými obrubníky, tenkrát to byla takřka polní cesta. Na straně našeho domu se sice rozkládaly chodníky, ale nejednotného vzezření. Protější partie, kam jsem koukal okny, se zelenala. Kosili jsme tam trávu a babička ji sušila, shrabávala do kopek. Skákal jsem do nich, nebo mezi nimi lítal s červenou plastovou pistolí, pusou opakovaně dělal „dž“. Střílel jsem a střílel, pomyslně kosil nepřátele a byl „kapitánem Glosem“, takže se netřeba divit, že dnes opečovávám i objemnou komiksovou knihu, která původně vyšla roku 1971 ve Varšavě a jmenuje se Kapitán Kloss. K jsem tenkrát vyslovoval G a tlusté knize v mém dětství předcházel televizní seriál a knihy Andrzeje Zbycha vydané česky i slovensky, přičemž jejich obsahy se trochu liší.

Ty knihy, pravda, nečtu a ty komiksy, ty si prohlížím leda sporadicky. Česky souborně vyšly před dvaceti roky, roku 2001, ale mám i pár starších sešitů z dvaceti; ty se na stáncích objevovaly v letech 1972-1973. Televizní seriál je ovšem základ:

 

Raději se na něj nedívám. Bojím se, že bych ztratil velkou iluzi. Iluzi o to větší, že mi rodiče tenkrát televizi zakázali a já sledoval z Klosse tím pádem jen pár úryvků. O to rychleji a zběsileji jsem lítal kol kopek, pšíkal pusou a snil o vele-bitvách. V těch vele-bitvách, co trvaly vždy moc, moc dlouho, jsem současně hrál i role odstřelených mnou samým a využíval pro větší efekt Vršíček. Co to bylo? Kupa země, co předtím překážela na zahradě, takže ji táta na kolečku vyvozil na trávník před barák. Nikomu to nevadilo, vršík tvrdl, zarůstal býlím, pampeliškami a bavilo mě vždy vyletět nahoru a mrtev jako špalek upadnout a válet sudy dolů do sena. Hned jsem ale zase vyskočil, vraždil dál. Babička hrabala, na samém konci ulice se vynořil spolužák z první třídy Kája. Důstojně k nám kráčeli s jeho maminkou a když nás míjeli, vyběhl jsem na Vršíček a jako bych se stále viděl. Zasažen jsem se před jejich zraky skutálel. Kájovi blikly oči, rozuměl. To mi stačilo a každé dítě je přece potenciální herec, potenciální spisovatel, potenciální krajinář i kreslíř komiksů, potenciální všechno.

Do školky jsem moc nechodil; babička totiž již byla v důchodu a co profesionální kuchařka vařila lepší dobroty, než nám tam dávaly. Dvakrát mě tam sice rodiče poslali, ale buď jsem okamžitě chytil virus, anebo po návratu vyprávěl, že mě tam kdosi atakuje. V reálu to bylo naopak. Sám jsem atakoval menšího Edu a dělalo mi to dobře. Až později jsme se skamarádili, to už mimo školku. Bydlil ve velikém domě na konci ulice a jeho otec byl námořní kuchař. Otec se vracel domů jen sporadicky, zato vždy s „tákovýmhle“ balíkem peněz, ukazoval Eda. Jeho maminka byla švadlena.

Bohužel se odstěhovali do Rokycan, tak jako se z ulice postupně odstěhovávali veškeří mí kamarádi. Kubeš z rohu, bratři Suší... Nakonec zůstal jen Miloš Kubín.

Ještě ale do školky. Nacházela se ve starém domě s velkou zahradou, který stál v sousedním bloku, proti zdravotnímu středisku. Dnes je budova už přestavěná, je v ní policejní stanice a vedle už začíná Bohemia Sekt. Byl jsem ještě školák, když se rozhodlo o výstavbě školky zbrusu nové, a osobně se mě to dotklo; vyrůst do pater měla před našimi okny.

Těmi jsem do té doby viděl kopec Hůrka za řekou Úslavou, kopec s památnou románskou rotundou, ale školka tomu měla učinit přítrž. Navíc kvůli tomu Suchým odkoupili valnou část zahrady. Dvojčata mi tudíž oznámila, že to tak nenecháme a stavbu budeme sabotovat, a požádala mě, abych vymýšlel pasti. Moc mi to nešlo. Leda tak jsem si představil prkennou podlážku a metody, jak ji naříznout. Nazítří Suší přišli s tím, že to ale nesmím realizovat, a tvářili se velepřísně. Nemohl jsem obrat pochopit! Až po letech mi došlo, že jim to doma „vysvětlili“.

Rozhodl jsem se, že o stavbě aspoň napíši a nakreslím knihu. Sebral jsem mámě sešit, kterých jsme vždycky měli habaděj, jelikož rodiče byli pedagogy a otec dokonce doktorem filosofie, a na obálku nadepsal: POSTUP PŘI STAVBĚ ŠKOLKY. A pak... Pak jsem čekal u okna.

Chvíli se nic nedělo. Pak jsem se ale vracel ze školy a hle, na zahradě ležela rule pletiva. Aha! Takže tím asi začíná každá stavba. A zapsal jsem tu událost, nakreslil pletivo a opět čekal a věřil, že se prostřednictvím zápisků postupu naučím. To se nestalo a předsevzetí nevydrželo.

Radši jsem realizoval výzkumné výpravy na staveniště a během nich toho vždy zažil tolik, že už jsem to ani nedokázal zaznamenat. Nastalo navíc i zvláštní období dětství, kdy jsem dělal revize všeho napsaného a nedokázal z nějakého důvodu snést nedokončenosti. Ve všech do konce nepopsaných sešitech jsem proškrtával prázdné stránky, a co horšího, některé nedodělané sešity jsem prostě vyhodil. Podobně skončil i - příliš krátký - Postup při stavbě školky. Proč? Nedokázal jsem strpět, že bych měl doma dílko, které bylo nakonec nad mé síly a skončilo už po pár stránkách.

Podobně tomu si vybavuji barevný komiks Slavní bandité, který jsem tvořil nadšeně a dosáhl možná šesti, možná osmi pokračování. Snad i deseti. Trochu byl inspirován Rumcajsem, ale banditů v lese jsem nechal číhat víc, měli kovbojské klobouky a úvodem přepadli vojenský konvoj, s nikým se nemazali, opatřili si zbraně. Hotoví Mašíni. Byl to pěkný krvák, a to zvlášť v kontrastu k mírumilovnému dílu Václava Čtvrtka a Radka Pilaře. Ale brzy jsem nevěděl, jak dál, a bohužel jsem onen začátek proto spálil. Škoda.

Zato mě brzy nemrzelo, že se školka stavěla, protože jsem aspoň měl kde řádit. A taky jsem řádil a připadá mi dnes, že půl dětství. Zpětně mi navíc přijde zvláštní, že se o mě nikdo nebál a že mě z areálu stavby nikdy nevyhodili. Vlezl jsem tam vždy mezerou mezi vraty a plotem a prozkoumával výkop pro základy, čerstvě vyvrtanou studnu, jejíž stěny byly tvořeny břidlicí a posléze i druhé patro a střechu budovy. A i „postup při stavbě“ si pamatuji, ač jsem ho nezaznamenal. To znamená, že vím, jaká je v základech izolace, kolik komor mají sklepy, kudy stoupají schodiště atd. Podobně úžasné pro mě ale bylo již uskladnění materiálu.

Například betonových překladů. Ty jeřáb před našimi okny naskládal do dvou pozoruhodných staveb, mezi kterými zůstal lákavý kaňon. I mířil jsem do mitra kaňonu, rozkročil se jako horolezec Hillary a vystupoval „komínem“. Pak jsem lítal nahoře po těch překladech a zase šplhal dolů. Ráj. - Do areálu stavby taky naskládali cihly. S kamarády jsme si v nich okamžitě vydlabali bunkr. Z hloubi vytahané cihly jsme umně skládali do stran, ale mezi nimi nechávali střílny a pozorovatelny. Kámoš povídá: „Přesný doupě. Budem je pozorovat!“

Brzy nás ale nějaký účastník Akce ZET přistihl a „chlapi mizerní“ bunkr zahladili a nakonec i cihly rozebrali. Smutnil jsem podobně i při ubývání překladů před okny. Jeřáb je ubíral a kus mého světa mizel mi před nosem. Rameno si nedalo říct, nevyslyšelo modlitby a zvedlo i poslední z rozmilých panelů. Svět kluka byl pryč. Ale my, děti, jsme si posléze vybudovali další bunkry a klubovny, třeba i na svazích Hůrky, a i dnes někdy koukám přes louky a řeku Úslavu na ty skály pod rotundou. Je někde tam naše podlaha klubovny? Určitě. Krapínek se sice divím, že jsme to přežili, ale přežili, nezřítili se, umřu jinak a vím, že je z „klubovny“ dál báječný výhled na údolí naproti završené hradem Radyní. Přál bych vám své dětství.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.