Sedával jsem den co den, večer do večer ve svém mládeneckém pokoji a poslouchal Svobodnou Evropu. Od prvních okamžiků, kdy jsem od rodičů obdržel starý elektronkový superhet, tedy rozhlasový přijímač. Se širokým rozsahem krátkých vln, ideálním pro příjem zahraničních vysílačů. Svobodná Evropa se záhy stala mojí „mateřskou“ stanicí. Především jejími pořady jsem byl takříkajíc politicky odkojen.

Jako maják v moři beznaděje a nepopsatelná satisfakce působila tehdy, v časech tzv. normalizace, každá zpráva, že ta či ona veřejně známá osobnost emigrovala do svobodného světa. Byla to vždycky mediální „bomba“ doprovázená „dlouhým nosem“, který tito odvážní lidé (neboť emigrace rozhodně není procházka růžovým sadem) vyslali směrem k mocenskému centru komunistické strany, na pražské vltavské nábřeží.

Těch osobností byla samozřejmě celá řada, mě osobně u reproduktoru, v němž znělo vysílání Svobodné Evropy, oslovil a opravdu upřímně potěšil odchod dvou mužů zpoza železné opony. Nejprve na začátku 80. let emigrace herce Martina Štěpánka (který posléze v mnichovském rádiu také zakotvil) a o nějaký ten rok nato „nenávrat“ (jak by dnešní novořečí řekl současný český prezident) Waldemara Matušky a jeho rodiny.

Chci na tomto místě Panu Zpěvákovi poděkovat – nejen za úžasné hudební zážitky, ale také, a možná především, za ten fantastický, nezapomenutelný pocit, který ovládl moji mysl, když jsem se ze Svobodné Evropy tu skvělou zprávu o jeho odchodu v roce 1986 dozvěděl.

To byl dvojitý „dlouhý nos“ par excellence!

***

Teď, kdy píšu tyto řádky a vzpomínám - a lituji toho, že nemohu být v Praze -, proudí na Žofín davy lidí, aby jednomu z nejpopulárnějších Čechů - ve staré vlasti i ve floridském novém domově - vzdali poslední poctu. Uvažoval jsem, jak se s ním může prostý ctitel jako já, který ho měl opravdu rád, důstojně rozloučit v privátním prostředí domova.

Zapnout varhany, postavit na ně zpěvníky obsahující jeho písně a s nostalgií v srdci zapreludovat.

Tisíc mil, Růže z Texasu, Co děláš, to dělej rád, Třešně zrály, Sbohem, lásko … to jsou kulturní poklady, které nám z hudebních nosičů a notových záznamů nikdo nevezme.

I když teď budeme chodit za panem Waldemarem už jen na Vyšehrad. Mezi elitu národa, do té nejvybranější společnosti.

Díky, pane Waldemare. Díky, tisíceré díky. Za hudbu, naději i pocit zadostiučinění z roku 1986. Nic z toho není, nemůže být a nebude zapomenuto.

Sbohem ...

Stejskal.estranky.cz