Neviditelný pes

VZPOMÍNKA: Vindobona

25.12.2020

Psal se tuším rok 1987. Předvánoční cesta domů z několikatýdenního studijního pobytu ve východoněmeckém Gaterslebenu, ležícím blízko Harzu, byla již zkušeně naplánována. Aby ne – v téhle destinaci jsem byl již poněkolikáté, znal kraj, dopravní spojení i jeho možné záludnosti.

Tamní Institut für Genetik und Kulturpflanzenforschung, pravda, neležel v horách či v kopcích. Na Goethem proslavený Hexentanzplatz to odtud bylo ještě pěkně daleko. Rozkládal se totiž na ploše bývalého biskupského velkostatku v typické „sugarbeet country“ podharzské nížiny.

Sága o jeho vzniku někdy po druhé světové válce říkala, že se tam na útěku před frontou zastavil konvoj vědců prchajících z vídeňské univerzity. S rodinami, knihami a snad i nějakým tím přístrojovým vybavením. Zastavil – a již zůstal. Co taky v rozbombardované a vyhladovělé Vídni. A dál na západ už jej Sověti nepustili. Tady bylo aspoň to jídlo a, zejména po vzniku NDR, i trvalá finanční podpora komunistickou vládou.

Takhle kousek od ostře střežených hranic s později vzniklou NSR se sice z centrálního teritoria středověkého „Německa“ stalo rectum světa – ale pro hloubavé, sebestředné vědecké povahy to zároveň byla oáza klidu a soustředění. První významní badatelé tam dokonce dostali vlastní nové vilky. Ti ostatní buď byty ve vesnici, nebo pokoje na internátě.

Do světa se jezdilo jen směrem na východ – a hlavně vlakem. První přestup v Ascherslebenu, další v Halle, potom v Lipsku směr Drážďany. A v nich už si pocestný mohl vybrat ze dvou hlavních směrů, na sever k Berlínu, nebo na jih ku Praze.

Spolehlivost německé dopravní sítě byla s tou naší málem nesrovnatelná, ale při tolika přestupech člověk nikdy nevěděl. A hlavně – nejel jsem na výlet, ale vracel se z dlouhé stáže ověšen různými zavazadly. Dva těžké kufry s dárky a suvenýry, velká taška a k tomu obří pseudo-biedermeierovské stínidlo ke stojací lampě. Sice lehké, látkové – ale naprosto neskladné.

Stihnout celou tu štreku v jediném dni jsem mohl jen s odřenýma ušima. A tak jsem dal gaterslebenským přátelům na shledanou již den předem (tuším ve čtvrtek), spěchal do Halle a přenocoval tam, jako již několikrát předtím, ve staromládeneckém bytě kamaráda Lutze Novera. S tím, že někdy kolem deváté ranní se v poklidu rozjedu směr Lipsko a Drážďany. Ano, právě velkonádraží v Drážďanech, svou koncepcí připomínající naše nádraží Praha-střed, bylo tou klíčovou branou k úspěšnému dojezdu do Prahy, tam se propojovala ona berlínská „magistrála“ s tou naší lipskou větví. A tam jsem také mohl dostat místenku do vytoužené „Vindobony“, tedy soupravy spojující Berlín s Vídní. S vagony kapitalistického střihu a lokomotivou typické aerodynamické přídě. Jezdila tu trasu jen jednou denně, tam a zpět. Můj potenciální odjezd z Drážďan se měl udát někdy kolem čtvrté,páté odpolední…

Leč Prozřetelnost to viděla jinak. Tu noc začalo konečně sněžit. Hustě. Těžký mokrý sníh zarovnával pražce, koleje, zasypával výhybky. Z Halle jsme sice po ránu ještě vyjeli skoro načas, ale již do Lipska dojeli se skoro hodinovým zpožděním. A bylo hůř a hůř. K Drážďanům jsme se místy plazili, místy dlouze stáli. Od obzoru k obzoru bílá placatá pláň.

To ještě mobily nebyly, nacpaným vlakem se jen občas protlačil místní uniformovaný konduktér stejně jako my neznalý situace před námi. Pomalu to vypadalo na nocování na trati. Leč sněžení přestalo, sníh zvolna tál a my jsme se s přestávkami před různými semafory přece jen zvolna sunuli k Drážďanům.

Naděje stále žila. Budeme tam dřív než dáma Vindobona? Pokud ne, čekat na nás určitě nebude. Rozhodnutí se blížilo. Známé místo několik kilometrů před nádražní periferií Drážďan, stále ještě jen mezi poli. Terénní reálie mi připomínaly rodné Týniště – prostě setkání trati od Chocně s tou od Kostelce. Véčko dvou sousedících náspů. Ty týnišťské ovšem odděloval úzký a mělký příkop. Tady byly strmé, několikametrové, štěrk jejich úbočí navíc pokrývalo tak deset čísel tajícího sněhu. A v místech jejich dotyku trůnily dva semafory. Ten berlínský a ten náš. Vodorovné rameno toho našeho bohužel sdělovalo „stůj“ . A – teď opravdu dramaticky nepřeháním – do brzdění našich kol se začal z dálky prolínat zvuk jiného jedoucího vlaku. Po temném kolejišti nad bílými poli se od Berlína zvolna blížil namyšlený čumák Vindobony.

Co vás napadne v takové chvíli setkání Davida s Goliášem? Inu, že je to v pytli. Jenže v té chvíli se do polohy „stůj“ sklopil i semafor na berlínské trati: drážďanská železniční křižovatka byla logicky zcela přecpaná. Jak dlouho tu asi budeme trčet?

A vlastně... co kdyby…

To jsem už byl nachystán na rychlé přestupování v Drážďanech, stál jsem v chodbičce, kousek od dveří, svůj náklad naskládaný pěkně po ruce. A v tu chvíli moje lety trénované instinkty železničního kaskadéra jednoznačně přikázaly: zkus to!

Mozek se prostě vykašlal na úvahy o různých rizicích. Třeba jak stojím sám v německém sněhu mezi poli a jeden vlak odjíždí do dáli s půlkou mých zavazadel, druhý s druhou….

Tehdejší technika stála při mně. Kdepak nějaké centrální blokování dveří. Kličku dolů, druhou taky. Dva schůdky a stojím na štěrku. Zatím to moc neklouže. Trochu vyjukané, ale jinak přátelské tváře domorodců mi dolů podávají mé dva kufry. Následuje sešup s nimi do údolí mezi náspy a krkolomný výstup k protějším dveřím Vindobony. A opět – tamní obecenstvo mi otevírá dveře, nahoru vytahuje zavazadla a překvapeně zírá, proč se – už bez zavazadel – vracím, odkud jsem přišel.

Semafory jsou zatím oba na stůj, ale vynořil se jiný problém: Ze dveří leipzig šnelzugu na mne nehledí laskavá tvář, ale brunátné vlakové božstvo s blyštivými výložkami a snaží se mne vtáhnout zpět. Ovšem také moje šedá kůra mozková spouští komunikační software určený pro podobné situace. Tehdy jsem uměl německy jen pár slov (po pravdě, ani teď to není o mnoho lepší). Vzpomínám, jak mi profesor Muntz s obdivem říkal: „Herr Doktor Opatrny, vy z té řeči opravdu znáte velmi málo, ale výslovnost máte jak rodilý mluvčí.“ Takže jsem bez očekávaného respektu onomu oberkondukterovi sdělil, že schweinerei je na jeho/jejich straně, vyrval mu zbylou kabelu a objemný širm z ruky a po již zřetelné cestičce vzhůru svahem se podruhé probil ke spásným dveřím…

Trpělivý čtenáři – věř či nevěř… Nějaké ruce mně i s nákladem pomohly zdolat ony stupínky ve výši mých očí. Zavřely dveře. A v tu chvíli se ramena teď již „mého/našeho“ vindobonského semaforu šikmo zvedla jak v záběru z Menzlových Ostře sledovaných vlaků a Dáma se začala rozjíždět.

Opět jsem stál v uličce u okénka a vděčně kynul jásajícím davům za staženými okénky lipského karavanu.

Vindobona měla rakouskou posádku, nikdo mne tam tudíž neseřval. Projeli jsme nádražím Dresden-Ost a během další čtvrthodiny brzdili na hauptbahnhofu. Vyčkal jsem odchodu několika dojedších – a následně si u přítomného zdvořilého průvodčího zajistil platzkartu do Prahy. A k tomu také místo a menu v jídelním voze (servis jinak v socialismu nevídaný). Těch platzkart mimochodem bylo jen pár, zájemci čekající na nástupišti byli vykázáni zpět. Soudím, že příštím spojem dojeli do Prahy až pozdě v noci, ne-li další den ráno..

Závěr cesty bych řadil mezi události snové. Miluji železniční poutě labskou soutěskou. V měkoučkém sedadle jídelního vozu, samozřejmě nalevo, u okna, po směru jízdy, jsem si vychutnával časnou večeři. A můj pohled se při tom kochal scenerií řeky a pískovcových skalisek s naducanými čepicemi sněhu a soumraku.

Přivítání na Wilsoňáku bylo vřelé. Podrobnosti své cestovní anabáze jsem však zveřejňoval jen postupně. A po kapkách.

Převzato z dzurnal.cz se souhlasem autora



zpět na článek