31.3.2020 | Svátek má Kvido


VZPOMÍNKA: Viktor Stěpanovič

14.3.2011

„Na, napij se! Na zdraví!“ To bylo klasické přivítání, pouze jak jméno naznačuje, pronesené v ruštině. Měli jsme si, můj starší bratr a já, vzít skleničku od hořčice plnou čiré tekutiny, kterou náš hostitel neustále vyráběl. V malém bytě stály snad na všech skříních, občas i kolem na podlaze, velké sklenice od okurek, ty pětilitrové, v nichž probíhal kvasný proces, aby byl v patřičné době zakončen v koupelně destilací. Tam stála pořád připravená nezbytná aparatura. Byl to neustávající proces nalézající své vyvrcholení ve zmíněné již skleničce, ovšem nutno po pravdě přiznat, že v případě našeho hostitele zdaleka nikoli jediné. Samohonka je ruská nemoc a teprve když jsem dospíval, uvědomil jsem si, že můj tatínek není v tomto ohledu vůbec tak ruský, jako jeho přítel Viktor Stěpanovič.

Nikdy jsem se nedozvěděl, kdy a jak se seznámili, ale bylo to někdy krátce po válce; Viktora Stěpanoviče jsem tudíž znal už od dětství. Občas k nám chodíval, někdy s manželkou, přinesl nějakou hračku mému bratrovi a mně. Děti neměli, snad jsme jim je alespoň trochu nahrazovali. Byla to doba, kdy ještě pracoval, a nevzpomínám si, že by pil, rozhodně ne před námi. Ostatně u nás doma by se alkoholu nedohledal, ale nepochybuji, že ani tehdy nebyl abstinent.

Pak nastala na čas pauza, ani nevím proč. Pravda, bratr a já jsme chodili do školy, měli svoje zájmy, a tak jen tatínek se občas vídal s Viktorem, který se také několikrát přestěhoval, takže byl někdy hůř dosažitelný. Až poslední přesun ho přivedl do naší blízkosti, pár stanic tramvají, a my s bratrem, vedeni vzpomínkami z dětství na tohoto muže, jsme vyhověli opakovanému pozvání a vydali se po letech za ním. Jednou, podruhé, pak po čase zas. Jak jsem naznačil, návštěva u Viktora Stěpanoviče byla náročná a dalo velkou práci nenechat si dolít skleničku. Na druhou stranu se před námi odvíjel jeden z mnoha obrazů dob, které jsme nezažili. Viktor Stěpanovič měl hodně času, tehdy už byl v invalidním důchodu, protože v továrně, kde pracoval, utrpěl úraz. Možná, že v tom už alkohol hrál roli, ale nevím.

Byl jsem asi devatenáctiletý, když jsme začali Viktora Stěpanoviče zase navštěvovat. Při odchodu nás vždycky prosil, abychom na něho nezapomněli, což plním a vzpomínám na něj dodnes. V té době už měl rozjetý svůj výrobní cyklus. Jak jsme postupně zjišťovali, s konzumací své samohonky začínal hned ráno, když jeho manželka odešla do práce. Byla to zvláštní žena, která nejen dokázala s tímto mužem žít, ale měla ho ráda. Je pravda, že i když byl opilý, zůstával Viktor Stěpanovič zdánlivě stejný, jakoby střízlivý. Řeknu-li, že vydržel hodně, pořád to zdaleka nevystihuje skutečnost.

Jen se v takových chvílích měnil jinak. Postupně mizel přátelský úsměv, a zůstával jakýsi zmrtvělý pohled mířící přes nás kamsi do minulosti, která se začala najednou otvírat. Byla to minulost Ruska, odkud po válce přišel, minulost, jakou prožilo nesčíslně jeho krajanů. Nedozvěděli jsme se nic o jeho rodině, kdo byli rodiče, zda měl sourozence. Jednou jen krátce poznamenal, že nikoho nemá, což samozřejmě neznamená, že neměl ani v minulosti. Z občasných narážek se dalo pouze vzdáleně soudit, že tak jako mnohé, i jeho rodina zmizela v revoluci a v následující občanské válce, a cítili jsme, že to proběhlo za okolností, na které Viktor Stěpanovič nechtěl vzpomínat. Nebyl jediným Rusem, s nímž jsem se setkal, jenž se bránil vzpomínkám na rodinu, z níž vzešel.

Viktor Stěpanovič nejasnými cestami osudu, jako sirotek, skončil v řadách Rudé armády, a jak občas říkával, byl něco jako janičár. Vytržený z domova, ze své rodiny, sám, vychovávaný armádním drilem, tím nejhorším, jaký si lze představit. Tehdy se prý naučil všechno špatné, co s ním šlo po zbytek života. K alkoholu měl zvláštní vztah; byl přesvědčen, že je to nejlepší lék na všechny choroby. Těla i duše. Vzpomínal, jak mu tělo vyléčila vodka v situaci, kdy lékaři nevěřili v uzdravení. Jako voják byl ve strážních oddílech, když se rozšiřovala transsibiřská magistrála o další kolej, nevím kde, což není podstatné. V pusté krajině, kde hlídal dělníky, buďme přesní, trestance, se stalo, že v táboře propuknul tyfus.

Nemoc se nevyhnula ani Viktoru Stěpanovičovi, který měl sice jako voják lepší podmínky, ale zas zdaleka ne takové, aby se mohl nemoci vyhnout. V lazaretu, v horečkách úplně vyčerpaný a zesláblý, se dostal do onoho bodu, kdy lékaři lámou hůl. A tehdy, jak vzpomínal, požádal Viktor svého doktora o láhev vodky, což lékař zprvu rázně odmítal předpokládaje patrně, že úmrtí na tyfus je přece jen méně bolestivé než na případnou perforaci střev po požití alkoholu. Nakonec svůj odpor vzdal a požadovanou láhev přinesl, aby se stal svědkem, jak ji Viktor Stěpanovič vypil naráz. Po mnoha letech jsem se stal nejednou svědkem takového výkonu z jeho strany, tentokrát však bez doprovodného tyfového onemocnění. Tehdy, na Sibiři, to prý bylo hrozné, protože přece jen ještě nebyl alkoholem tak zocelený jako v pozdějších letech, nemluvě o vážném chorobném stavu. Po této dávce prý upadl do deliriózního spánku, z něhož se probral a posléze uzdravil. Odtud pramenila jeho víra, že vodkou se dá vyléčit všechno.

Nedalo. O tom se ostatně neustále přesvědčoval, když se bezvýsledně pokoušel léčit duši, jak říkával. Snažil se zahnat vzpomínky, které se ale dostavovaly s ještě větší silou a urputností právě tehdy, když byl opilý. Ovšem až v takovém stavu o nich teprve začínal mluvit. Byly to zpovědi, kdy my dva mladí, bratr a já, jsme byli nechtěně zpovědníky. Měli jsme Viktora Stěpanoviče rádi, byl oblíbenou postavou našeho dětství, veselý, hravý muž. Najednou vše mizelo a objevoval se ve vzpomínkách mladý muž v uniformě, zpracovaný léty drilu, kdy neznal nic než kasárna a cvičení. Opravdu janičár, který se v armádě naučil všechno. I zabíjet. To je samozřejmě součást vojenské profese, která se připravuje na válku, ale tenhle muž to zprvu poznal jinak.

V Sovětském svazu se Josef Vissarionovič Džugašvili, Stalin, rozhodl k mnoha experimentům na společnosti. Jedním z nich byla kolektivizace, kdy byli rolníci násilně nuceni vstoupit do kolchozů, odevzdat tam svůj majetek, dobytek, pole byla včleněna do vzniklého družstva. Kdo se protivil, tomu byl majetek zkonfiskován, také musel odvést státu tak velké dodávky z úrody, že tento experiment vyústil posléze do hladomoru, který až mnohem později, především v době nedávné, popsali někteří autoři. Je to hrozné čtení, ale neméně otřesné byly vzpomínky Viktora Stěpanoviče.

Občas se v některé vesnici sedláci bouřili intenzívněji a tehdy nastupovala armáda. V lepším případě odváděli muže do sběrných středisek, odkud rolníci pokračovali do koncentračních táborů. Byly však případy, kdy byl odpor lámán jinak – nejvzpurnější sedláci byli odvedeni za ves a nastupovala popravčí četa. Viktor Stěpanovič v ní býval. Nikdy nezapomenu na jeho zavřené oči, sklenku vodky v jedné ruce, kdy druhou ukazoval prstem, jak mačkal kohoutek. Jednou řekl, že vůbec neví, jak to mohl dělat, ale vzápětí dodal, bohužel zcela pravdivě, že kdyby odmítl, stál by před tou četou on. Byl součástkou stroje; nemohl z něj ven. Tedy nikoli živý. Pak, po exekuci, dostali vojáci zvláštní příděl vodky.

Když tohle vyprávěl, někdy sebou trhal, jakoby znovu slyšel výstřely, které mu zněly do posledních dnů života. Slyšel je mnohokrát; vracely se mu ozvěnou, přiznával, že špatně spí, a čím byl starší, tím to bylo horší. Na jeho pohřbu jsem nebyl; zpráva o úmrtí přišla pozdě. Jeho manželka mi potom řekla, že měla pocit, jakoby kletby těch nešťastníků provázely Viktora Stěpanoviče i na hřbitov. Ale to jsem předběhl.

Vrcholila třicátá léta, doba stalinských čistek, a Viktor Stěpanovič, muž v nejlepší síle, výborný voják ze zvláštních oddílů, se dočkal pocty nejvyšší – byl převelen ke kremelské stráži. Elita, kde se však nejmenší zaváhání trestalo kulkou na místě. Žádný soud. O tomhle období svého života Viktor Stěpanovič prakticky nemluvil, ani v největší opilosti. Jen jednou přiznal, že postupoval v hodnostech, což na rozdíl od běžné armády vyvolávalo strach. Řekl doslova, že když občas nepřišel do služby některý z vyšších důstojníků, nikdo se neptal, proč. I to bylo nebezpečné. Všichni věděli, že už nikdy nepřijde, příliš mnoho věděl a viděl. Též Viktor Stěpanovič. Zní to bizarně, ale ve světě, v němž žil, kde bylo všechno zrůdně pokřivené, tento muž přivítal, že vypukla válka. Požádal totiž hned o převelení na frontu, což sice také nebylo snadné, ale nakonec uspěl. Říkával, že válka mu zachránila život, i když ten beztak za nic nestál. Ostatně i na frontě byla vodka jeho průvodkyní a univerzálním lékem.

Až na samém konci bojů byl v Čechách zraněn, a ještě jednou měl štěstí – byl demobilizován. Oženil se tu, našel si práci, a snad doufal, že se odtrhne od své minulosti. Časem poznal, že to nejde. Naše minulost je stopař, který nás neomylně vyhledává. Viktor Stěpanovič se před ní také neukryl. Našla ho, i když už neměl uniformu a byl zdánlivě nenápadný občan, jen hovořící s ruským přízvukem. Ani vodka nebyl všelék, jen prostředek, jak uvolnit jakýsi vnitřní ventil a svěřovat se dvěma mladým mužům, kteří však nemohli pomoci. Snad jen tím, že převzali roli zpovědníků a vyslechli vzpomínky tak otřesné, jako byly doba a země, kde Viktor Stěpanovič prožil nejlepší léta svého života.

Vzpomínám na něj a přiznám se, že moje pocity jsou dodnes smíšené. Milá postava mého dětství, člen popravčí čety, nakonec alkoholik. Jednou přiznal, že se v armádě později občas dostal po provedených exekucích do stavu, kdy měl pocit, že to dál nesnese. Kdyby se však vzepřel, jak řečeno, kulka by čekala jeho. Takže vpálit si ji sám? Někteří to prý udělali, ale nebylo jich mnoho. Nakonec, jako už víckrát před tím a mnohokrát po tom, se Viktor Stěpanovič zpil do němoty a v tomto stavu také jednoho dne odešel za těmi, kdo kdysi stáli před hlavní jeho pušky.



Randstad s.r.o.
Skladový manipulant - až 30.000 Kč

Randstad s.r.o.
Královéhradecký kraj
nabízený plat: 25 000 - 30 000 Kč






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.