4.4.2020 | Svátek má Ivana


VZPOMÍNKA: Vesnický román

22.12.2012

Na ten pohled ani po desítkách let nezapomínám, což však není to jen proto, že zátiší před mýma očima překonávalo nejedno dílo starých mistrů. Těžko se to popisuje suchou literou textu, protože kuchyňský stůl, u něhož jsem v tu chvíli seděl, byl navíc zrovna mokrý. Střed stolu, stářím prohnutý, vytvářel mělký rybník vody nikoli čisté, ale skvrnité. Lomené barvy se tu malebně prolínaly. Nebylo však možné posoudit celek, protože u jednoho břehu byla jako ztroskotaný vrak stará bota. Část hlávky zelí a mrkev kotvily naproti botě. Na hladině se v lehkém proudu vzduchu vznášely slupky cibule. Uprostřed moře se coby vodní hrad tyčil otlučený hrnek. Oprýskaný kuchyňský nábytek, začouzená kamna, a také zbytky téhož zelí, mrkve a cibule na podlaze, vše bylo v plném souladu s touto scenerií. Tak nějak to vypadalo, leč obraz se měnil. Při každé návštěvě byl jiný.

Žena sedící proti mně také zapadala do obrazu. Připadala mi hodně stará, což bylo tím, že já byl tehdy chlapec. Tmavé oči se na mne dívaly s nelíčenou radostí, že jsem se zas jednou objevil. Měla mne ráda. Velmi; znala mne skutečně bez nadsázky od kolébky, z dob, kdy jsme do té vesnice nedaleko Prahy jezdili na letní byt. Ale k tomu později. Sluncem spálený vrásčitý obličej paní Bočkové, jak se žena jmenovala, mi připomínal tváře peruánských Indiánek, které jsem později vídal v knihách Hanzelky a Zikmunda. Jen na rozdíl od nich neměla doutník, ani barevné pončo, nýbrž šaty a zástěru v jednotném odstínu neprané mastnoty. V domě tehdy pračka pochopitelně nebyla. Pralo se v neckách na valše, nástroji to dnes jen málo známém, voda se nosila ze studny na dvorku a hřála na kamnech. Nabízené pohoštění bylo lépe odmítnout, ale nabídka byla skutečně naprosto upřímná a navzdory očividné bídě by mi paní Bočková snesla na stůl všechno, co by doma našla. Nebylo by toho moc, ale upřímnost a radost byla nelíčená. Dnes, s odstupem dlouhé doby občas lituji, že jsem pokrm neriskoval. Udělal bych té ženě radost. Moc ji neměla.

Od raného dětství jsem znal malý domek, kde několik letních období, nevím už přesně kolik, naše rodina bydlela v podkrovním pokojíčku. Já začínal v kočárku hlídán mladým vlčákem Reksou, který ke mně pustil výhradně domácí. Kolemjdoucí zaháněl štěkáním, čímž mne budil. Zato však později, coby batole, jsem já jediný směl toto zvíře používat jako teplou pohovku. Moje maminka musela vždy začátkem léta provést generální úklid naší prostory, a pak nám sama vařila. Byl pro to důvod, totiž my – já coby malé dítě a můj starší bratr, oba si žádající přece jen jinou stravu, než jakou měli majitelé domku, manželé Bočkovi. Pana Bočka jsem zatím vynechal. Štíhlá postava, šlachovitá, jak ukazovaly ruce vyčnívající z vyhrnutých rukávů barevné košile, k tomu vesta a fajfka. Na hlavě placatá čepice. V neděli jednobarevná košile, a opět vesta. Tak ho vidím dodnes.

Potud scéna mého dětství. Jako malé dítě jsem zprvu vůbec nevnímal jisté hygienické problémy, tím spíš, že tehdy se na travnaté ulici pásly slepice a husy, takže když už jsem chodil, bylo třeba tak činit s opatrností hodnou minového pole. A vyhýbat se husám. Těch jsem se bál.

Když jsem povyrostl, přišla škola, prázdniny sice zůstaly, ale mezitím jsme už jezdili na léto do chaty, kterou naši postavili. Sice nebyla daleko od Bočků, leč přicházely jiné zájmy. S kamarády jsme putovali lesem, stavěli hráze na potoce, případně bojovali. Byla to doba, kdy ještě byli v kursu Indiáni, takže jsme se samozřejmě ozbrojili luky. Dostřel byl minimální, přesnost střelby nulová, nicméně pocit ozbrojenosti to přinášelo.

Čas od času, odstupy zvolna narůstaly, jsem se vydal, sám nebo s bratrem, abychom navštívili manžele Bočkovy. Vypadalo to tam pořád hůř, zbědovaněji. Oba hodně zestárli. To už jsem byl ve věku, kdy jsem se pohyboval mezi dospělými, býval při jejich rozhovorech, a postupně se mi, zcela bezděčně, skládal obraz Bočkových. Bylo by to jedno z tuctových děl nazývaných někdy "selský" nebo "vesnický" román, nijak originální, jen zápletka se trochu víc zamotala.

Pan Boček byl pochopitelně kdysi mladý a podle pamětníků docela vzhledný junák. Navíc, bylo to před válkou, měl další přednost – jeho otec byl bohatý sedlák v oné vesnici. Když jsem tyhle příběhy slyšel, statek už prakticky nestál, ale to předbíhám. Kolem mladíka se rojily dívky, pantáta však stále pamatoval na to, aby statek případným sňatkem získal, ne aby tratil. Následující děj tušíte – mladík se zamiloval do děvečky, stavu prostého, chudé, prý opravdu velmi hezké, ale už tehdy údajně ne právě pořádné. Mohla to však být fáma vzniklá dodatečně. Mladík tedy – jen tu a žádnou jinou.

Rodinné drama vrcholilo a zde se vyprávění pamětníků občas rozcházela. Nepokoušel jsem se o rekonstrukci. Základní verze děje byl dvě, opět tušené – děvečka přišla do jiného stavu, nebo nepřišla. Na výsledku to v danou chvíli nic nezměnilo: pantáta syna vydědil. Nutno přiznat, že přece jen ne úplně, něco málo mladí dostali, takže si postavili na druhém konci vsi ono malé stavení, které jsem znal.

Historky vyprávěné po letech třeba přijímat opatrně, protože i dospělí hrají nechtěně na tichou poštu. Tak na verzi o těhotné děvečce navazovalo větvící se pokračování, opět tušené – potratila, porodila a dítě odložila, nebo dítě zemřelo. Pravdu neznám, jen vím, že se o Bočkových vždy říkalo, že děti neměli a patrně proto paní nakonec tak přilnula k mému staršímu bratrovi a ke mně. Byli jsme asi jedinými letními hosty jaké kdy měli, což souviselo také s nízkou cenou, kterou za pokojík požadovali. Byla v možnostech naší rodiny. Vydělával můj tatínek, maminka nebyla po léta zdravá. Rodiče šetřili na chatu, na pozemku, kde chtěli později postavit domek, aby měli kam na penzi.

Tenhle sen se v následujících letech rozplynul, a zůstala jen chata obyvatelná od jara do podzimu. Po letech jsme to s bratrem zkusili v zimě, a od té doby zhruba tuším, jaké to může být za horkého léta na antarktické stanici. To však odbočuji. Vyděděný Boček mladší si vydělával prací u jiných sedláků, v létě příležitostně zedničil, někdy pomáhal v lese. Paní Bočkovou většinou najímali tehdy ještě sedláci na různé práce, na polích, na statku. Chudoba byla jejich společnicí. Později lidé říkali, že "mladá Bočková neuměla šetřit". Nevím, netroufám si soudit. Možná to byla pravda, ale třeba nebylo z čeho šetřit.

Přišla válka. Sám jsem coby dítě vstoupil na scénu, tedy na letní byt u Bočků, v době, kdy se evropská apokalypsa převalila do své druhé poloviny. Až po letech jsem se dozvídal, že pantáta na svého syna opravdu zanevřel tou pravou selskou záští. Tvrdohlavou. Prý se s ním nikdy nesetkal, leč v oné vsi se přece jen museli občas dostat na dohled a tehdy se vzájemně vyhnuli. Válka skončila, časy se měnily. Pro syna, který žil se ženou z ruky do úst, nijak významně.

Zato grunt, dědictví, které Boček otec hlídal za takovou cenu, se dočkal kolektivizace, jako mnoho jiných nikoli dobrovolné. Musel jsem být v první či druhé třídě obecné školy, kdy starému panu Bočkovi grunt zkonfiskovali, včetně dobytka, a mělo následovat nucené vysídlení, jak bylo rovněž běžné. Tomu tehdy starý muž unikl pomocí smyčky a trámu ve stodole. Nikdy jsem se nedozvěděl, zda se ještě před tím viděl se synem. Měli si co říci, nebo ne? Nebo pokud se neviděli, co byl pro syna otcův konec?

Už jsem byl v pubertě, vídal jsem občas staré Bočkovy a pán někdy vzpomínal, ale nikdy ne na otcův statek, nikdy na rodinu. Vždycky seděl, žilnaté ruce volně položené na kolenou, a spíš se ptal na nás, co děláme. Měl radost, jak prospíváme ve škole, a občas mi jak vlídným zájmem, tak vzhledem připomínal, že takový byl snad můj dědeček. Ten skutečný zemřel desítky let před mým narozením. Všechno o Bočkových jsem se postupně dozvídal od pamětníků.

Vydědění přineslo panu Bočkovi těžký život, současně však při kolektivizaci o nic nepřišel. Nic neměl, nemusel se loučit s gruntem, na němž pracovali jeho předkové. Jako vyděděnec neměl ani osudové označení "kulackého syna". Ale přece jenom – jaký měl pocit, když statek, kde se narodil a vyrostl, se v rámci zemědělského družstva měnil v rozvaliny, jakých byly roztroušeny spousty po venkově? To jsem se nikdy nedozvěděl; byl jsem příliš mladý, než aby mne takové otázky napadly. Nevím, zda bych si je troufal položit i později.

A tak dodnes vidím paní Bočkovou a jejího manžela sedící na zápraží, těžké ruce v klíně, jak se na mne radostně usmívají, kdykoli jsem později vstoupil do vrátek. Také vidím, jak Reksa, už starý, mne pořád poznává, vrtí ocasem a běží ke mně. Reksu, přesněji jeho zbytky, jsme našli jednou v létě po příjezdu na prázdniny nedaleko naší chaty. Vyhledal nás, tehdy už skoro slepý a hluchý? Snad. Trefil k nám, brávali jsme ho s sebou. Pohřbili jsme ty kosti a vydali se k Bokovým. Domek byl zavřený, opuštěný.

Kde jsou manželé pohřbeni, vůbec nevím, nehledal jsem jejich hrob. Víc než ten je pro mne milá vzpomínka na to chudé, zanedbané stavení, na dva lidi, kteří se doslova protloukli životem. Sami, a kteří mne po celá léta měli rádi. Snad opravdu neměli děti, neviděl jsem u nich žádné fotografie, neslyšel jedinou zmínku, a ty krátké okamžiky našeho pobytu jim možná aspoň něco nahradily. Nebo měli ten pocit. Teď bych tomu rád věřil. Vlastní rodina se k nim nehlásila. Dnes jen lituji, že jsem k nim nezašel častěji, ale to je mládí, které vidí svět jinak. Říká se, že je sobecké. Asi tak nějak to je, jsem ve věku, kdy to více chápu. Je to také tím, že mladí prostě vidí svůj svět jinýma očima, jako každá mladá generace, která hledí dopředu. Až po letech se někdy ohlédnou, jako třeba teď já.



Máte virový, nebo bakteriální zánět? Vyzkoušeli jsme domácí CRP test
Máte virový, nebo bakteriální zánět? Vyzkoušeli jsme domácí CRP test

Dvacet testerek mělo možnost vyzkoušet domácí CRP test od Veroval. Jeho pomocí dokážete prověřit, jestli vám v těle řádí virový, nebo bakteriální zánět. Jak testy dopadly? A vyplatí se je pořizovat?






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.