Čas radosti, veselosti
světu nastal nyní ...

Když se člověk trochu rozhlédne, tak té radosti a veselosti po světě moc není. Ale stejně bychom si ty vánoční svátky neměli pokazit.

Vánoce jsou svátky, na které jistě máme nějaké pěkné vzpomínky. Tato moje vzpomínka je stará už přes 50 let a něco mi do života dala. Také tato moje vzpomínka moc radostná není, ale dnes, díky vzdálenému času, veselá je.

Předvánoční čas každého lesníka kazily stromky. Lidé, kteří vám jinak neodpověděli ani na pozdrav, vás náhle přímo milovali a hlásili se k vám. Tehdy nebyly žádné plantáže a stromečky se řezaly v rámci prořezávek. Za vánoční stromek byly považovány smrčky a ty na trzích byly. Borovičky se módními teprve stávaly.

Já jsem přišel z vojny a nastoupil do práce. Volné místo právě nebylo, ale rýsovala se volná místa po nastávajících důchodcích. Dostal jsem tedy místo lesníka pro zastupování. Na jednom polesí zchvátil technika polesí žlučník právě před Vánoci, a tak jsem na toto polesí byl převelen. Ubytování tam nebylo, a tak prvním raním autobusem jsem jezdil do nedaleké vesnice a pak lesní cestou asi 4 km pěkně per pedes. Bylo to v čase, kdy zájem o stromky vrcholil.

Otec mne požádal, zdali bych pro jednoho jeho známého nemohl sehnat borovičku. Polesí jsem ještě vůbec neznal, a tak jsem požádal polesného o radu. Na porostní mapě mi ukázal místo, kde takové borovice byly, půjčil jsem si pilku a někdy ke konci pracovní doby vyrazil. Místo jsem našel bez problému, ale vybrat stromek nebyla žádné legrace. Zvláště pro lesníka. Stromek by měl být trochu k světu a kolem by měly být stromky, které by díru po stromku zacelily. Protože tehdy policajti kontrolovali, zdali máš ke stromku, který právě táhneš, účtenku, tak tu jsem si napsal a zaplatil. Celých 6,40 Kčs. Konečně jsem stromek našel.

Pohledem na hodinky jsem zjistil, že když se budu vracet na známou cestu, tak autobus nestihnu. Přibližně jsem si představil, kterým směrem mám jít a vyrazil jsem přímo za nosem. Jenže se začalo šeřit. Na Vánoce dlouhé noce. Aby to nebylo tak jednoduché, spustila se sněhová vánice. Dohlednost tak na pět metrů. Že nestihnu autobus, bylo jasné, ale chtěl jsem se dostat do té „autobusové“ vesnice. Po chvíli jsem si uvědomil, že jsem beznadějně zabloudil. Takže jsem slevil a chtěl jsem se dostat vůbec někam k lidem. Vánice ustala a já jsem se snažil udržovat jeden směr. Pak jsem někde v dáli zaslechl štěkat psa. Šel jsem tím směrem a po nějaké době les zřídl a já jsem v dálce, jako ten pohádkový Jeníček, uviděl světlo.

Pak už to bylo jednoduché. Asi po dvaceti minutách jsem došel k plotu samoty, za kterým mě uvítala dvě malá divoká prasata. To už jsem věděl, že jsem u kolegy hajného, o kterém jsem věděl, že taková prasátka má. Zabouchal jsem na dveře, kolega kroutě hlavou mě vzal dovnitř, paní mi uvařila čaj s rumem a přinesla talířek vánočního cukroví. Hlad jsem měl, ale vzal jsem si jen dva rohlíčky. Pak mě hajný vyprovodil do vedlejší vsi a tam jsem počkal na autobus, který mě dovezl do vesnice, která stála na trase „mého“ autobusu. V lese jsem někde ztratil pilku, a tak mě stromek celkem, s jízdným na ten autobus navíc, přišel asi na 60 korun. Směšná částka, že. Ale můj nástupní plat byl tehdy 840 Kčs hrubého.

Dorazil jsem do své domovské obce asi v půl deváté, hladový a vyfoukaný. Dotyčného zájemce o stromek jsem měl po cestě, tak jsem mu jej chtěl předat. Zazvonil jsem u dveří jeho bytu a po nějaké době se onen pán objevil ve dveřích v domácím kabátku. Aniž opětoval můj pozdrav, kriticky si stromek prohlížel. „No, představoval jsem si ho trochu větší,“ pravil a dveře bytu se mi zabouchly před nosem. Žádné peníze bych si od něho nevzal, ale poděkování jsem čekal. A kafe bych také s chutí vypil.

Byla to moje životní lekce a od té doby jsem své „předvánoční kamarády“ pro stromek mohl posílat na nejbližší tržnici bez výčitek svědomí.

Po odchodu do důchodu jsem si koupil stromek umělý, abych nemusel otravovat své kolegy.

Veselé Vánoce a pokoj lidem dobré vůle přeje

lesník v.v.